Je jasné, že rostliny se před predátory (ze svého pohledu) brání třeba trny nebo různými chemikáliemi. Takový kapsaicin v papričkách zde není proto, abychom se jím mohli trýznit my, ale aby nechutnal hmyzu. U nějaké drobné traviny by člověk ještě čekal, že se svou barvou bude snažit splynout s povrchem, ale strom? Tam se to zdá být předem marná snaha, těžko ho přece přehlédnout…
Není to ale podle všeho pravda. Kevin Burns z Victoria University v novozélandskémWellingtonu tvrdí, že místní stromy si vyvinuly maskovací strategii proti obřím nelétavým pštrosovitým ptákům moa (ti byli na vrcholu místní potravního řetězce, na Novém Zélandu až do příchodu člověka nežili savci). Burns studoval novozélandské stromy skupiny Araliaceae (konkrétně Pseudopanax crassifolius), kterém během svého života zvláštním způsobem mění barvu. První listy připomínají spíše skvrny, jakoby měl člověk (moa) spíše něco v oku. Posléze se vytvářejí dlouhé listy s ostny (ty bylo pro bezzubé moa obtížné polykat), ale i další barvy mají fungovat jako kamufláž, mj. i způsobem, jakým odrážejí sluneční světlo a také tím, že mají imitovat listy už uschlé.
Nakonec, když strom vyrostl nad cca 3 metry (tolik dosáhl moa), mohl už nad touto hranicí vytvářet listy normální.
Zajímavé je, že stromy Araliaceae na nedalekých Chathamských ostrovech se vyvíjejí jinak, v průběhu ontogeneze neprobíhá zdaleka tolik morfologických změn. Zde ovšem pták moa nikdy nežil, což činí výše zmíněnou souvislost s maskováním celkem přesvědčivou.
Zdroj: ScienceDaily
Poznámka: O změnách barev stromů na podzim jsme psali v článku Podzimní barvy jakou souboj stromů s hmyzem?
Obrázek: dospělý Pseudopanax crassifolius, zdroj Wikipedia, licence obrázku public domain, výřěz
Obrázky stromu v dalších etapách života viz heslo na Wikipedii.
