Student World

Sondy by se tedy měly podrobně podívat na možné makroskopické životní formy – třeba na útvary, které by se podobaly květinám rostoucím v arktických pozemských oblastech. Nemohly bychom je najít i na některých kometách nebo na měsících Jupiteru či Saturnu?

Na Europě se pravděpodobně pod povrchovou ledovou krustou vyskytuje oceán kapalné vody. Jenže i kdyby byl takový ledový příkrov tlustý 1 km (dolní odhad, horní je stonásobný), cožpak bychom se jím v dohledné době dokázali provrtat? Jak se zdá, hledání života ve vesmíru bude při tomto přístupu podle Dysona ještě velmi dlouho záležitostí teoretiků. Proto má smysl hledat tam, kde možná není nejpravděpodobnější (což stejně pořádně nevíme), ale kde ho detekujeme. Dyson navrhl, že někde nad ledovými prasklinami Europy by mohly růst květiny s tvarem parabolických „kalichů“, které by soustřeďovalo nedostatkové sluneční záření do centra květiny, kde by probíhal energetický metabolismus. Podobný tvar mají i rostliny v Arktidě – prostě proto, že se také snaží využít maximum sluneční energie.

Pomocí zpětného odrazu (podobně jako od zvířecích očí) bychom takové útvary mohli detekovat i ze sondy na oběžné dráze měsíce, což by již bylo v možnostech pozemské techniky. Takové „slunečnice“ by se mohly nacházet zdaleka nejen na Europě. V Kuiperově pásu či Oortovu mračnu by se navíc mohly ještě zvětšit, aby maximalizovaly zachytávané záření – na těchto malých objektech by jim nestála v cestě gravitace.

Zdroj: New Scientist

Poznámka: Dysonovu „slunečnici“ není zas tak problém si představit, ale ve svém prostředí by se asi mohla těžko vyvinout. K tomu by muselo dojít jinde (v případě Europy asi skutečně asi pod povrchem).

autor Pavel Houser