Představme si, že veškeré lidské chování je ovládáno geny a že některý z nich (respektive nějaká skupina) je zodpovědná za vznik takového jevu, jako je dobrovolný celibát. Pokud mezi geny probíhá kompetice, musel by náš hypotetický gen pro celibát z populace nutně vymizet. Nicméně k tomu očividně nedochází. Kde se v našich úvahách stala chyba?
Nejprve je třeba uvést, že i klasická genetika za určitých okolností tento jev vysvětlit MŮŽE. Příslušné výklady jsou však obvykle vztaženy k dosti speciálním okolnostem. U řady druhů společenského hmyzu platí, že dělnice (či trubci) vznikají z královniných neoplozených vajíček. Mají tedy přesně stejnou genovou sadu jako královna. V tomto případě není z hlediska teorie sobeckého genu mezi jednotlivými organismy žádný rozdíl a příslušníci úlu, mraveniště či vosího hnízda se při splnění určitých podmínek k sobě chovají s až stoprocentním altruismem.
Dokonce i u lidí se za určitých podmínek dá uplatnit genetický výklad. Nejmladší sestra se například stará o potomky svých starších sourozenců. Tím zvyšuje jejich šance na přežití a i když se sama vzdá možnosti mít vlastní děti, může tím v úhrnu prospět šíření svých genů.
Procvičme se trochu v matematice: Sourozenci mají se mnou společnou v průměru polovinu mých genů (za předpokladu, že si mohu být jist, že mají stejné rodiče jako já sám), tedy přesně stejně, kolik budou mít mé vlastní děti. Děti mých sourozenců budou mít se mnou společnou polovinu poloviny, tj. čtvrtinu genů, tedy dvakrát méně, než mí vlastní potomci… Z toho vyplývá, za jakých podmínek se mi "vyplatí" preferovat péči o své synovce a neteře…
Takovýto matematický formalismus může někomu připadat bezcitný, jinému zase nesmyslný. Jednáme přece do značné míry pudově a při svém rozhodování neprovádíme žádné podobné výpočty. Je to pravda, nicméně lze si představit, že "jednáme, jako bychom ony výpočty prováděli". Asi tak stejně, jako při chytání míče nepočítáme příslušné diferenciální rovnice, ale přesto jsme schopni situaci úspěšně řešit. Jakási analogie výpočtů probíhá prostě na úrovni našeho podvědomí. Stejně tak geny samozřejmě nejsou sobecké, ale "jednají, jako by byly".
Dost odboček a zpět k celibátu. Ve velké většině případů nebyl ovšem odchod mužů do kláštera spojen s žádnou péčí o děti vlastních příbuzných. Jaký tedy zvolit výklad? Že se jednalo o chování běžné v době, kdy byl hlad a "přebyteční" potomci by jinde než v klášteře zřejmě nepřežili?
Je to možné, k dispozici je však mnohem elegantnější řešení, které pracuje právě s memy. Celibát zde nebudeme definovat jako cosi vyplývajícího z určité genetické výbavy, ale prostě jako jakýsi "balíček informace" (tedy mem). Takovýto balíček informace se předává negenetickou cestou a jeho úspěšnost se řídí úplně jinými pravidly, její mírou je však v obou případech schopnost dalšího šíření.
Mírou úspěchu libovolného memu je mj. to, jak dokáže svého nositele simulovat k jeho opakování a rozšiřování (tím však není řečeno, že výběr mezi memy neprobíhá občas i na základě nějaké "objektivní pravdy", ať už si pod tímto pojmem představíme cokoliv). Dokonce i mem, který vás bude nabádat ke skoku z útesu, bude velmi životaschopný, pokud jej před svou sebevraždou stihnete předat více než jednomu člověku (tedy jeho přírůstek v populaci bude rychlejší než jeho sebelikvidace). Mem vás obecně musí nabádat ke svému opakování, takže třeba vyprávíte svým známým vtip nebo si na ulici pískáte nějakou chytlavou melodii.
A jak je to v případě celibátu? Velice elegantní výklad podává Richar Dawkins: Mem pro jakékoliv omezení bude v populaci moci být úspěšný právě proto, že vede k omezení. Jinak řečeno, nositel tohoto memu nemusí/nesmí vykonávat určitou aktivitu a díky tomu má více času věnovat se šíření memu. Pro zjednodušení řekněme, že nutnost péče o rodinu by byla šíření určitého memu na závadu, neboť by nositele memu odváděla od kazatelské činnosti nebo od literární tvorby, která zpětně dopadne na velkou část populace.
Samozřejmě, že tímto způsobem nelze vysvětlit šíření všech memů, které své nositele nějak omezují. Třeba v případě memu pro vegetariánství nelze jednoznačně říct, že by vegetarián (tedy jeho nositel) strávil svým stravováním méně času a mohl se tedy účinněji věnovat kopírování svého informačního balíčku. Nastupují zde tedy jiné mechanismy.
Výše uvedené informace je třeba samozřejmě brát s jistou nadsázkou, jsou lehce vytržené z obecnějšího kontextu. Není cílem tvrdit, že jsme pouze shlukem memů nebo genů, ony síly se projevují spíše na statistické úrovni, než že by nějak determinovaly každý náš krok.
