Biologie |
Mokřady jsou hodně dynamickou skupinou biotopů, která v průběhu čtvrtohor podléhá neustálým změnám. Pro pylové analytiky, a nejen pro ně, jsou zároveň hlavním zdrojem informací o vývoji vegetace.
Mokřady jsou velká a rozmanitá skupina biotopů, které spolu vývojově souvisejí, protože mohou přecházet jeden do druhého během procesu dlouhodobé sukcese. Typickým příkladem jsou otevřené vodní plochy, které v průběhu času podléhají zazemňování, což je proces zaplňování sedimentační pánve materiálem erodovaným z okolí a vzniklým na místě vlastní organickou produkcí. Například jezero s lekníny a stulíky se postupem času mění v rákosovou bažinu a ta postupně přechází v ostřicové slatiniště, vrbové houští nebo v bahenní olšinu. Stejnou sukcesní řadu můžeme pozorovat i v jednom jediném časovém okamžiku při pohybu v prostoru od středu jezera po úplný okraj zamokřeného území.
Popsaný případ je příkladem jedné tzv. eutrofní sukcesní řady, která se vyznačuje průběžně velkým množstvím živin (jde hlavně o fosfor a dusík) a přitom nízkým obsahem solí (včetně vápenatých). Pokud střed zazemňujícího se jezera přijde o zdroje živin z povodí, například tím, že vrstva sedimentů omezí vliv zdrojů podzemní vody, nebo tím, že vegetace na okrajích (v tzv. laggu) většinu živin zachytí a využije, vyvine se ve střední části mokřadu oligotrofní rašeliniště s převahou mechů, nízkých ostřic, se suchopýry a s vřesovcovitými keříčky – zkrátka s živinově nenáročnými, a tudíž málo produktivními druhy rostlin. Tak tomu bylo například na zazemňujícím se jezeře Schwarzenberg (Pokorný a Jankovská 2000). Hladina spodní vody těsně pod povrchem po nějaký čas nedovolí, aby se na takovém rašeliništi uchytila bříza a borovice. To je až další sukcesní stadium, které obvykle startuje rychle, protože stromy se svou velkou listovou plochou zvyšují odpar a mokřad, který kolonizovaly, o to víc vysušují.
Úplně jiná situace je na mokřadech, které vznikají na vápnitých prameništích. Nadbytkem vápníku je u většiny organismů blokován příjem dusíku a fosforu, takže produkce biomasy bývá nízká a pomalá je i rychlost jejího rozkladu v opadance. Takovému jevu se říká kalk-oligotrofie. Někdy je uhličitanu vápenatého tolik, že se vápenec začne srážet v místech, kde dochází k většímu okysličení (činností řas a na stélkách mechorostů). Tím vznikají pramenné vápence – ložiska měkkých lučních kříd a pěnovců a pevné travertinové kaskády a kupy.
Mokřady jsou hodně dynamickou skupinou biotopů, která v průběhu čtvrtohor podléhá neustálým změnám. Pro pylové analytiky, a nejen pro ně, jsou zároveň hlavním zdrojem informací o vývoji vegetace, protože poskytují profily s dochovanými (sub)fosilními zbytky. Často v tom vězí potíž, protože dynamický charakter mokřadů podmiňuje rychlost sedimentace, která ani nemusí být pravidelná. Z tohoto hlediska jsou nejlepším objektem zkoumání jezerní sedimenty a převážně mechová horská rašeliniště sycená srážkovou vodou – vrchoviště. Extrémním případem nestabilního prostředí jsou mokřady porostlé olší lepkavou (Alnus glutinosa) – bahenní olšiny.
Olše se v našich zemích masově rozšířila ve středním holocénu a kolonizovala mnoho eutrofních mokřadů. Tahle dřevina je dobře přizpůsobená životu v bažinách, což mimo jiné obnáší schopnost vydatně zásobovat kořeny vzdušným kyslíkem. V okolí kořenů tím vzniká oxidovaná vrstva, ve které se nastartuje mikrobiální rozklad slatiny. Olše pod sebou „užírají“ sediment a z hlediska paleoekologů tím ničí vzácný přírodní archiv v podobě organických sedimentů. Kdekoliv se v rašelinných profilech najdou pylová zrna, semena a šištice olše lepkavé, je potřeba zvýšená opatrnost, protože akutně hrozí přítomnost sedimentačního hiátu.
Paleoekologická zkoumání olšových mokřadů spolu s pozorováním krátkodobé dynamiky současných olšin vedly k objevu cyklické sukcese na těchto stanovištích (Pokorný a kol. 2000, Barthelmes a kol. 2010). Jde o dlouhodobé střídání otevřených slatinných (převážně ostřicových, ale i mechových a rákosových) mokřadů a olšin na těchže stanovištích. Když vrstva slatiny akumulovaná pod otevřeným mokřadem dosáhne kritické úrovně a odroste vlivu spodní vody, dojde na ní k uchycení olšových semenáčků. Časem na tomto místě vyroste bahenní olšina, která začne rozkládat vrstvu předtím akumulované slatiny. Olše je poměrně krátkověký strom, takže olšina po asi stu až sto dvaceti letech začne odumírat. Děje se to skoro naráz, protože les tu vznikl jako jediná kolonizační vlna a stromové patro je stejnověké. Potom proběhne fáze rozpadu a dřívější olšový mokřad se otevře. Hladina vody je teď natolik vysoká, že uchycení další generace olší není prozatím možné. Tím vznikne otevřené slatiniště, které bude po nějakou dobu akumulovat novou vrstvu organických sedimentů. V kritickou chvíli bude zase kolonizováno olší a cyklus se tím uzavře.
Takto se může na jednom místě cyklicky obnovovat mokřadní bezlesí, a to v podstatě neomezeně dlouhou dobu. Velké olšiny jsou většinou mozaikou různých stádií právě popsaného cyklu. Slouží tudíž jako reliktní stanoviště, „tekutá mozaika“, ve které přežívá řada druhů lesa i bezlesí.
Tento text je úryvkem z knihy
Petr Pokorný
Neklidné časy. Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí
Dokořán 2011
O knize na stránkách vydavatele
Komentáře
Napsat vlastní komentář
Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.