Představa morfopole ve své shledrakovské podobě tvrdí mj. to, že jedinci v určitém regionu budou mít tendenci se sobě navzájem podobat. Jak tuto poněkud "mystickou" představu přeložit do vědeckého jazyka?
V první řadě samozřejmě platí, že v obdobném prostředí působí obdobné selekční tlaky vnějšího prostředí. Žralok tedy vypadá podobně jako delfín. Druhý selekční mechanismus je odvozen od mimiker a nápodoby. Pro řadu druhů je výhodné simulovat, že jsou někým jiným. Ona podobnost přitom nemusí být vůbec realizována na úrovni celého organismu, ale klidně i jediným ornamentem, jaksi "fraktálově" – tak motýl může například předstírat, že je okem šelmy.
Stále ještě zbývá značné množství podobností, které se našemu vysvětlení poněkud vzpírají.
Zajímavý je další, poměrně bizarní fenomén, který hraje roli u domestikovaných zvířat. Máme jaksi tendenci je přizpůsobovat obrazu svému (asi prostě proto, že se nám naše podoba prostě líbí), přičemž toto chování nebude z větší části vědomé. A tak tedy najdeme v asijských oblastech psíky či prasata se šikmýma očima, u nichž fyziognomie obličeje silně připomíná původní národy.
U dalších místních živočichů nám podobná logika příliš nepomůže, přesto se můžeme pokusit uplatnit i klasický selekcionistický pohled – např. šikmé oči v určité oblasti mohou být adaptací na prachové bouře…
(Zdroj: Stanislav Komárek: Příroda a kultura, Vesmír, Praha, 2000)
