Occamova břitva je zásada, podle které má mezi obdobně “silnými” vysvětleními přednost to nejjednodušší. V případě etologie je obdobným přístupem tzv. Morganovo pravidlo, které říká, že z obdobných výkladů se má vybrat v první řadě takový, který předpokládá ty nejjednodušší myšlenkové pochody na straně zkoumaného zvířete. Morganovo pravidlo představuje jednu z mála relativně účinných obran proti vlně antropomorfismů.
Přisuzování lidských motivů je zvlášť nešťastné tam, kde se jedná o evolučně nepříbuzné živočichy. Voda tekoucí z hmyzích očí nemá nic společného s pláčem. Pavouk staví svoji síť bez představy nějakého architektonického záměru, jde prostě o zařízení, do kterého se chytá hmyz. I to však je realizováno na nevědomé úrovni, pavouk nemá během práce o jejím účelu žádnou ucelenou představu.
Velmi složitou otázkou je, nakolik je antropomorfismem zatíženo vysvětlení včelího tance. Je vrtění zadečkem opravdu symbolickým jazykem, kterým si včely signalizují vzdálenost a směr, kterým se nalézá potrava? Názory na tento problém se liší, dnes však mírně převládá přesvědčení, že bychom měli upřednostnit Morganovo pravidlo a symbolický jazyk včel odmítnout.
(Zdroj: George F. Michel, Celia L. Mooreová: Psychobiologie, Portál, Praha, 1999)
Antropomorfismy mají samozřejmě určité oprávnění třeba v případě šimpanzů. Mimika obličeje šimpanzů skutečně do značné míry odpovídá lidské (a nejspíš má také společný evoluční základ). Totéž pak zřejmě platí třeba i pro spouštěče agresivity.
Druhou skupinou, kde by snad tento přístup mohl být na místě, jsou zvířata dlouho chovaná v zajetí, především psi. Ti se “polidštili” jednak memeticky, jednak prostě působením přírodního výběru. Lidé upřednostňovali takové živočichy, jejichž vzorce chování korespondovaly s lidskými. Tento výběrový fenomén však platí pro “společníky člověka”. Nic z toho nelze očekávat třeba od skotu.
