Student World

Napsat čtivou až téměř vtipnou knihu o rakovině, to už vyžaduje značnou dávku nadhledu, černého humoru či otrlosti. Právě toto se ale podařilo Robertu Weinbergovi v publikaci Jediná odrodilá buňka. Autor vyvrátí řadu rozšířených polopravd o této chorobě a navíc problém elegantně přeloží do jazyka darwinovské evoluce a sobeckých genů. Nakonec se zabývá i možností boje s touto chorobou a vyhlídkami do budoucna.

Začněme otázkou "proč?" Zde je řada rozšířených bludů obzvlášť obsáhlá. Není pravda, že rakovinou trpí jen lidé (nebo dokonce jen lidé v moderní civilizaci) ani že tato choroba je ve významnější míře důsledkem znečištěného životního prostředí apod.

Naopak – jde o vlastnosti snad všech mnohobuněčných organismů a v jistém ohledu je třeba se ptát ne "proč nás rakovina zabije?", ale "proč nás nezabije prakticky ihned?" (když neustálé sobecké kopírování čehokoliv včetně buněk je jakýmsi genetickým paradigmatem). Tím se dostáváme k mnoha sofistikovaným způsobům, které organismy používají jako obranu proti zhoubnému bujení.

Obvykle platí, že všechny tyto mechanismy musejí jeden po druhém selhat. Weinberg tak ukazuje, čím vším musí buňka projít, aby se stala rakovinou. Rakovina je dnes častější než dříve prostě proto, že po dost dlouhou dobu nestačíme umřít na něco jiného a všechny tyto změny tak mají dost času proběhnout. Obranné mechanismy prostě nepočítaly s tak dlouhou délkou života. V průběhu evoluce, kdy se průměrná doba lidského života pohybovala (řekněme) kolem 20 let, se prostě nevyplatilo budovat mechanismy, které by nás proti nádorům chránily po padesátce.

Proč se kniha jmenuje právě Jediná odrodilá buňka? Zhoubný nádor totiž nevznikne v celé tkáni paralelně, ale původně jde skutečně o jedinou vzpurnou buňku – a vše ostatní jsou její potomci. Čím rychleji se vzbouřené buňky množí a čím jsou odolnější, tím spíše se s nimi – logicky – v budoucnu setkáme na úkor buněk běžných a "hodných".

I mezi různě zhoubnými buňkami probíhá selekce na ty rychleji a zcela bez zábran se dělící – a tedy ještě zhoubnější. Vývoj rakoviny tak vlastně kopíruje celou evoluci, je darwinismem v malém (tedy až na závěr, kdy zemře úplně vše, hostitelský organismus i nádorové buňky – totéž bude ale nejspíš platit v časové limitě i pro celou biosféru).

Z hlediska chápání sobeckého genu či obecněji sobeckých replikátorů jde prostě o to, že nádorová buňka se "rozhoduje" mít jiný zájem než zbytek organismu. Autor problém ukazuje bez prizmatu nějaké etiky a morálky, prostě jako střet – na život a na smrt – mezi různými entitami.

Weinberg jde tak daleko, že vzbouřené buňky popisuje přímo jako aktivní činitele, ukazuje, jak se musí “tvůrčím způsobem” (doslovný citát) vypořádat s obrannými silami organismu. Snaží se mluvit jazykem jakoby z pohledu oněch buněk, ukazuje třeba, jak složitě a snad i "chytře" provádějí různé rekombinace, aby se zbavily zbývajících supresorových (brzdných) genů. Taktéž musí vyřadit systém zvenku řízené sebevraždy, vyřešit zásobování kyslíkem, přivést k sobě cévní systém, tedy jakoby položit vlastní zásobní potrubí atd.

Naše tělo je přes vnější "jednotnost" prostě prostorem neustálých konfliktů – a jak už bylo řečeno výše, je tedy spíše divem, že centrální programy udrží tak dlouho integritu organismu a my se nerozsypeme hned.

Jakkoliv se to vzhledem k tématu zdá těžko uvěřitelné, kniha je docela zábavná až vtipná. Autor je navíc optimistický a domnívá se, že v relativně blízké budoucnosti se dojde i k uspokojivým léčivům (zda včas zrovna pro nás, to už je jiná otázka). Recenzi jsme začali odhalením falešných příčin rakoviny. A jaké že jsou ty skutečné? Podle Weinberga to nejsou viry a kupodivu ani genetická predispozice (i když i ta má svůj význam a zhruba může za 10 % všech úmrtí), ale především červené maso, živočišné tuky a kouření, zčásti také alkohol a pobyt na přímém slunci či v soláriích.

Rada, čemu se vyhnout, je jednoznačná. Ani strava neobsahující tyto očividně škodlivé látky ale ještě proto nemusí být bezpečná – například Japonce relativně hojně sužuje rakovina žaludku v důsledku požívání sójové omáčky a fermentovaných výrobků. U zeleniny a ovoce máme dosud potíže identifikovat z tohoto hlediska (ne)prospěšné potraviny. Třeba celer obsahuje velké množství potenciálním karcenogenů, totéž ale platí pro antikarcinogenní látky. Nevíme tedy přesně, za jakých podmínek je zdravý a kdy naopak silně škodlivý a nebezpečný.

Rakovinu lze také chápat jako důsledek původně úplně jiného poškození organismu, třeba žloutenkou při hepatitidě. Příslušný virus nevnáší žádné onkogeny ani nemá vliv na rychlost mutací, prostě "jenom" buňky zabíjí. Mrtvé jaterní buňky je třeba nahradit, stávající buňky tedy musejí rychle projít řadou dělení. Čím více dělení, tím je pravděpodobnější, že se objeví nějaká zhoubná mutace, čím rychleji dělení probíhá, tím menší šanci mají zasáhnout opravné mechanismy, tím větší je chybovost systému.

Rakovina je pro Weinberga prostě něco na způsob statistiky: “U jedinců s dědičnou formou polypósy je počet polypů tak velký, že je téměř nevyhnutelné, aby se dříve či později jeden z nich přeměnil na karcinom střev,” uvádí autor.

Zdroj: Robert Weinberg: Jediná odrodilá buňka: Jak vzniká rakovina, Academia, Praha, 2003

K několika otázkám vybraným z knihy se v budoucnu na Science Worldu ještě vrátíme.

autor Pavel Houser