Student World

Základní neodarwinistické paradigma tvrdí, že získané vlastnosti nelze předat potomkům. Nemůžete si na základě životních zkušeností přepsat vlastní DNA (pokud tedy pomineme genetické inženýrství). Změny genetické informace jsou náhodné a pouze selekce rozhoduje, jaké z nich se předají dalším generacím. Existuje však i řada protipříkladů…

Tyto protipříklady (samozřejmě je lze onálepkovat jako lamarkismus či lysenkismus) se příliš netýkají eukaryotních organismů, ovšem na nižší úrovni existují poměrně běžně. Obecně lze říci, že změny DNA vyšších organismů nejsou adaptivní – pokud nepočítáme přeskoky transpozónů a chaos, který do genetické informace vnášejí viry, jediné změny jsou skutečně vyvolány náhodnými mutacemi. To, že se virus vkopíruje do naší DNA, můžeme přitom za adaptaci označit pouze stěží.
U nižších organismů je tomu však trochu jinak. Bakterie si mohou vyměňovat vlastní DNA v rámci tzv. konjugace, tedy procesu, který poněkud připomíná sexuální rozmnožování vyšších organismů. Zajímavé však je, že konjugace nemusí probíhat pouze v rámci jediného druhu. DNA je možné získávat i z mrtvých bakterií – některé druhy jsou takto schopné v případě nepříznivých podmínek zabít své druhy a pokusit se obohatit vlastní genofond (např. o návod pro syntézu nějakého nového potřebného proteinu). Takový zásah do vlastního genomu můžeme těžko nazvat jinak než jako adaptivní.
Podobně adaptivní jsou pak některé zásahy, které si do genomu udělá bakteria sama – například aktivací tzv. mutátorových genů. Tyto geny jsou zodpovědné za syntézu látek, které posléze zvyšují podíl mutací. Mutace jsou pak sice samy o sobě náhodné, ovšem jejich frekvence je řízena. Opět – pokud jsou podmínky nepříznivé, například v případě nasazení antibiotik, frekvence mutací vzrůstá, "není co ztratit". To je také zjevně adaptivní vlastnost (u mnohobuněčného organismu by ovšem mutagenní látky působily spíše jako jedy).

Zajímavé by v této souvislosti bylo tvrzení, že neodarwinistické paradigma popisuje pouze špičku ledovce, tedy dostatečně složité buňky. Předcházející evoluce byla poháněna dopředu i jinými mechanismy.
Jenže ani to nemusí být vůbec pravda – je totiž docela dobře možné, že eukaryotní buňky jsou ve skutečnosti evolučně starší.
"Lamarkistická" evoluce by pak prostě byla adaptivní odpovědí prokaryotních organismů. Ty totiž žijí na nikách, kde je potřeba rychlá reakce na měnící se podmínky. Kromě rychlé reprodukce (kratší generační doba samozřejmě podstatně zrychluje rychlost selekce) by pak akceschopnost např. bakterií byla také podstatně zlepšena možnostmi zásahů do vlastní genetické informace, které jsou jinak "tabu".

autor Pavel Houser