Student World

Jak evolučně vysvětlit sebevraždu?

První vysvětlení počítá s protikladem mezi evolucí genů a memu. V takovém případě je všechno prakticky ihned jasné. Geny se následkem sebevraždy jistě nerozšíří, u memů to může být klidně naopak (tím ovšem stejně vysvětlíme jen část sebevražd – sebevražedný atentát na rozdíl od tichého se zprovození ze světa prášky; pokud bychom za mem pokládali ale třeba i rukopis literárního díla odmítnutého vydavateli, pak i zde může sebevražda přispět k jeho šíření).
Pomiňme memy, jaké jsou další možnosti? Člověk může být na obtíž svým příbuzným. Pokud by například v případě nedostatku potravin dále jedl, může tím snížit šance na přežití vlastních potomků a tedy i šanci na přenos vlastních genů do dalších generací.
Jak ale správně poznamenává Wright, i tento výklad má své mouchy. Pro starce, respektive jeho geny, by v takovém případě bylo stále mnohem výhodnější, pokud by se nezabíjel, ale raději odešel ze skupiny a nepřidělával dále práci svým příbuzným. Pravděpodobně by přitom zemřel, ale stále by zde byla nenulová šance, že by potkal nějakou ženu a svedl ji nebo znásilnil.
Navíc, sebevražda se zdaleka netýká pouze lidí starých, naopak je typická spíše pro lidi v mladším věku, zlomené nějakou událostí – která z pohledu ostatních obvykle není ani zvlášť fatální.

Nejpřijatelnější evolučně-psychologické vysvětlení je asi takové, že sebevražda je prostě vedlejším efektem nějaké jiné adaptace. Zřejmě se jedná o mechanismus, který nás nutí cítit se špatně, pokud se "genům něco nelíbí". Ve chvíli, kdy psychická nepohoda ale přesáhne akceptovatelnou hranici, dojde k sebevraždě. Přírodní výběr s ní sice nepočítá, nicméně i tak je zřejmě výhodnější riskovat sebevraždu, než se cítit dobře a nedělat tudíž nic pro zlepšení vlastní neutěšené (opět z pohledu genů :-)) situace.

Zdroj: Robert Wright: Morální zvíře, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1995

autor Pavel Houser