Student World

Minule jsme si představili symbiogenetickou teorii v podání Lynn Margulisové, nyní je čas na podrobnější komentář. V diskusi dáme slovo i autorovi přednášky, který se pokusí část námitek zodpovědět…

– Na první pohled je jasné, že to, co vypadá přijatelně u organismů jednobuněčných, se při aplikaci na evoluci člověka zdá být akceptovatelné podstatně hůře.
– Jak by mohlo docházet ke splynutí u mnohobuněčných organismů? Je snad člověk něco jako "šimpanz + bakterie XY"? Lze si představit, že takto lze získat nějakou metabolickou schopnost (třeba bychom mohli od nějaké baktérie získat kódující sekvence pro enzym celulázu a pást se pak na trávě), vznik celých orgánů typu lidského mozku působí dost nepravděpodobně – zvlášť když se takové u jiných organismů nevyskytují. Rovněž představa, že larvy hmyzu jsou původně jinými organismy, se zdá být hodně přitažená za vlasy.
– Margulisová dosti pomíjí roli přírodního výběru, nicméně její teorii je možné formulovat i v neodarwinistickém duchu. Ty organismy, které získaly lepší schopnosti (např. symbiogenezí) vytlačily konkurenty. Tak jako se jednotlivé geny spojují za účelem vlastního přežití do genomu, tak mohou totéž učinit i genomy. Sobecké geny se prostě šíří trochu podobně jako některé viry, vertikálně i horizontálně, do další generace i přeskokem do jiného organismu. Stále platí paradigma replikátorů. (Jiří Neustupa: Ale pozor, tady opravdu aktivně jednají buňky, nikoli geny. Teorie nutně potřebuje nějaký jednající subjekt – a tím jsou pro Margulisovou jednoznačně organismy.)
– V diskusi po skončení přednášky byla jako jedna z variant symbiogeneze uvedena také hybridizace. K evoluční změně nemusí tedy dojít jen pohlcením mikroorganismu, ale snad i zkřížením dvou relativně příbuzných druhů. Takže si vyberte, člověk může být šimpanz + bakterie, ale také šimpanz + gorila :-).
– Symbiogenezi lze vysvětlit i z pohledu opačného, tedy parazitického, parazitocentrického (na toto téma viz např. přednáška Jaroslava Flegra). Organismy spolu nechtějí spolupracovat, naopak na sobě parazitují, až se však v rámci tohoto procesu stanou na sobě závislými. "Aktivní roli" by pak v symbiogenezi hrály pak naopak organismy menší, které pronikají do svého hostitele. Podle Flegra byl původně parazitický vztah u lišejníku i u mitochondrií a chloroplastů. Tady snad stojí za zmínku, že takový modle působí jaksi logičtěji. Pokud velký organismus něco zkonzumuje, zpravidla potravu usmrtí. (Jiří Neustupa: Úplně nejčastější formou symbiózy je asi žití čehosi autotrofního – nejčastěji řasy – v čemsi heterotrofním – třeba prvokovi – a tady ta řasa rozhodně není původně parazitem. Řasy parazitismus skoro neumí, navíc – co by z toho měly. V naprosté většině takových případů jsou ti heterotrofové jinak požírači oněch autotrofů – prostě je jenom někdy nestráví a pak se naučí tu řasu v sobě využívat.)
– Testování celé hypotézy by se mohlo odehrát asi nejlépe tak, že by Margulisová uvedla maximum konkrétních "sestavení" některých organismů. Následně by se daly třeba porovnat sekvence jejich DNA.

Na závěr: Margulisová se spolu s Lovelockem podílela na tvorbě hypotézy Gaia. I její symbiogenetická představa se ubírá podobných směrem, zdůrazňuje organismus jako součást živého celku, namísto konkurence sobeckých genů vidí spíše spolupráci organismů. Pohled Margulisové mi z tohoto hlediska poněkud zavání snahou o holistický pohled za každou cenu, podobně jako v případě hypotézy Gaia. "Kolektivismus" a důraz na spolupráci zase připomíná ruského anarchistu Kropotkina i nechvalně známého akademika Lysenka (ten také ostatně pokládal jednotlivá vývojová stadia rostlin za de facto samostatné organismy).
Z tohoto hlediska je pro mě představa Margulisové velice obtížně přijatelná na psychologické úrovni. Dawkinsovský "individualismus" a kooperace omezená na speciální případy typu příbuzenského či recipročního altruismu se mi jeví být mnohem bližší. (Jiří Neustupa: No, to mně právě naopak. Teorie, která by konzistentně zvládla vysvětlovat život jakožto spolubytí je pro mě velmi iracionálně, ale nesnesitelně přitažlivá.)
To však samozřejmě mnoho neznamená – jak napsal nedávno zemřelý J. S. Gould, "líbilo by se mi, abych byl nesmrtelný, ale přírodě na mých preferencích čerta záleží a já to musím respektovat" (citováno pouze po paměti z knihy Pandin palec). Oproti neodarwinismu je koncepce symbiogeneze také jaksi těžkopádnější, méně "čistá". Dawkinsova koncepce se mi zdá být křišťálově vytříbenější a elegantnější, je asi také obecnější. Estetičnost a elegance vědeckých teorií hraje svoji roli, o pravdivosti oněch teorií to však samozřejmě opět nijak nutně nevypovídá.

Proces symbiogeneze může samozřejmě hrát v evoluci významnou roli, kterou jsme dosud měli tendenci přehlížet. Nedomnívám se ale, že by symbiogeneze sama o sobě (tedy např. bez ústředního působení přírodního výběru) mohla vést k takovému bohatství forem, které vidíme v živé přírodě. Některé aspekty symbiogeneze lze navíc bez problémů zařadit i do neodarwinistického paradigmatu jako jeho speciální případy. Podobně jako David Raup pokládal sám svoji teorii velkých vymírání spíše za doplněk převládajících obecnějších koncepcí, zdá se mi, že jisté uskromnění by slušelo i symbiogenezi.

Zdroj: Přednáška Jiřího Neustupy konaná v rámci Biologických čtvrtků ve Viničné

autor Pavel Houser