Student World

Brian Hare a Vanessa Woods se ve své knize The Genius of Dogs zabývají inteligencí psů a domestikací psa z vlka. Přitom dojde i na popis situace v paleolitu, na neandrtálce a první Homo sapiens v Evropě. Jakkoliv je to pro autory téma okrajové, co (na základě jiných, ne vlastních výzkumů) tvrdí o neandrtálcích?
V současnosti získávají popularitu knihy ( Pat Shipman: The Invaders – How Humans and Their Dogs Drove Neanderthals to Extinction a další), které právě psy, respektive ochočené vlky, dávají do souvislosti s úspěchem Homo sapiens vůči neandrtálcům. Autoři tento názor nesdílejí, moderní lidé podle nich i bez psů lovili dostatečně efektivně. Za domestikací tedy muselo stát něco jiného – a to ať už myslíme ochočené vlky v paleolitu, nebo pak finální ochočení někdy před 14 000 lety. Ostatně v mladším paleolitu vlk provází člověka spíše výjimečně.
I když první Homo sapiens v Evropě asi neměli ještě luky a šípy, ovládali vrhače oštěpů. Což jim dávalo proti neandrtálcům i dalším predátorům (ač všežravý, z pohledu své pozice v ekosystému je člověk šelma) velkou výhodu; neandrtálci vrhali oštěpy jen rukou. Skupina Homo sapiens dokázala na dálku (vrhač mohl dát oštěpu dosah až 50 metrů) takto od úlovku možná odehnat třeba i šavlozubého tygra.
Naopak neandrtálci sice dokázali ulovit i velké býložravce, ale o kořist je zřejmě tehdy často připravili další predátoři, velké kočkovité šelmy i obří hyeny. Neandrtálci žili v relativně malých skupinách (15 jedinců apod.), což na střet se lvem asi nebylo dost. Kamenné nástroje sloužily neandrtálcům nejen k zabíjení, ale i k vyrvání co nejvíce masa z oběti, než bylo třeba vyklidit pole.
Neandrtálci sice byli našimi blízkými příbuznými, možná i srovnatelně inteligentní, Evropané nesou jejich geny atd. – ale i přesto v ekosystému zaujímali nikoliv vrcholek, ale pouze málo vznešenou roli „středního predátora“. Asi jako má dnes v africké savaně gepard nebo pes hyenovitý (Hare a Woods používají přesně toto přirovnání), od vlastní kořisti jsou často odehnáni silnějšími. Být středním predátorem není lehké, protože predátoři na špičce zkonzumují až 60 % veškeré energie z býložravců, zbylých 40 % se dělí zase tak, že z toho 60 % připadne na následující úroveň šelem atd.
V tom byl zásadní rozdíl oproti Homo sapiens. Je nápadné, že po příchodu moderních lidí do Evropy mizí megafauna nejen ve smyslu mamutů, ale i velkých šelem. Lidé se „nespokojili“ s „tradičními“ 60 %, ale zdroje ovládli v mnohem větší míře. Rys a medvěd přežili, ale ve velmi malé hustotě, jakž takž dokázal odolat pouze vlk (ve své divoké i domestikované formě). Vlk byl sice v ekosystému zřejmě někde na úrovni neandrtálce, ale na rozdíl od něj – a spolu s moderním člověkem – byl mnohem adaptivnější z hlediska ekologickým podmínek. Homo sapiens a vlk jsou vlastně dva jediní srovnatelní predátoři, kteří dokáží žít prakticky po celém světě. Navíc – další podobnost, možná i „preadaptace k domestikaci“ – vznikli ze středních predátorů, těm větším museli konkurovat inteligencí a socialitou.

Populace neandrtálců zřejmě klesala už před příchodem moderních lidí, neandrtálci v Evropě i přes adaptaci na glaciální klima směřovali k vymření. Dochované kostry svědčí o podvýživě i řadě dalších chorob, roli mohla hrát též malá hustota osídlení a z toho vyplývající příbuzenské křížení a nízká genetická variabilita. Homo sapiens bychom pak spíše než za příčinu konce neandrtálců mohli považovat za ránu z milosti.

Zdroj: Brian Hare, Vanessa Woods: The Genius of Dogs: How Dogs Are Smarter Than You Think, Plume 2013 a další

autor Pavel Houser