Student World

Problém evoluce, zejména biologické, považuji za nejen zajímavé, ale i chytlavé téma a občas pocítím potřebu a chuť k tomu něco napsat, byť zdráhavě, jsa laik. Téma je to transdisciplinární, trvalé, záhadné, rozhádané, vědecké, metavědecké, polovědecké i pavědecké a týká se člověka, a tedy i mne. K následující úvaze jsem si přečetl dvě knihy, obě sympaticky z pera nespecialistů: Darwinovu nebezpečnou myšlenku od D. C. Dennetta a Spor o Darwina od P. J. Johnsona. Bylo to poučné. Obě knihy jsou polovědecké v dobrém smyslu („Je to kniha o vědě, nikoliv vědecké dílo,“ předesílá Dennett; ostatně „být vědcem nemusí být u tak širokého tématu nutně předností,“ jak doplňuje Johnson), obě jsou protilehlé názorem (hold Darwinovi v prvním případě, pochybnosti o darwinismu ve druhém) a obě se snaží nezesměšňovat názory protivníků.
Dennett je filosof analytického chovu, Johnson je dokonce („jen“) právník. Snad je to logické myšlení, sklon k přesným formulacím a umění poodstoupit, co dává oběma autorům výhodu. Právník dobře ví, jaký je rozdíl mezi důkazem faktu (jak to opravdu bylo) a nabídkou alternativ (jak by to také mohlo být). Obhájce u soudu, aby zpochybnil obžalobu, často úmyslně konstruuje hypotetický, ale myslitelný běh událostí, využívaje mezer v předložených faktech. Filosof se zájmem o vědu by měl být schopen srovnávat alternativní hypotézy různých vědeckých škol a demonstrovat svůj cit pro slučitelnost, neúplnost i spor.
V kauze skutečného vývoje života na Zemi jsou tři věci nesporné. Prvá věc: existuje kolem nás dnes nepřeberné množství rozmanitých živočišných a rostlinných druhů, jeden pozoruhodnější než druhý. Druhá věc: byly doby, kdy tomu tak nebylo. Třetí věc: algoritmus selekčního vývoje (v nejobecnějším smyslu, tj. cesta od jednoduchého ke složitému díky náhodné variabilitě s výběrem „zdatných“ jedinců) má průzračnou logiku a tedy za patřičných podmínek (míra variability a dostatek času) musí kdekoliv, kdykoliv a na čemkoliv fungovat. Prvou věc vidíme na vlastní oči (i sami na sobě), o druhé nás přesvědčují paleontologové a třetí věc, tak jak zde řečena, má své čistě logické, ne-li přímo matematické důvody.
V čem je problém? Pro odlišnost svého zdůvodnění se tyto tři věci nedají jen tak snadno slepit do absolutní jistoty o tom, jak to s vývojem zde na Zemi opravdu bylo. Vezměme si analogii šachové hry: i kdyby pro danou pozici na šachovnici existovala logicky průzračná a obecně fungující hypotéza o možné posloupnosti předchozích tahů, nevyplývalo by z toho, že nějaká skutečná partie tak opravdu probíhala. Jsou dvě cesty, jak takovou hypotézu (pro uskutečněnou partii) ověřit, či aspoň podpořit: cesta empirická, spočívající ve zkoumání protokolu z minulého průběhu dotyčné partie (za předpokladu, že takový protokol existuje), a cesta teoretická, snažící se dokázat, že žádná alternativní hypotéza nemůže fungovat. Jak si čtenář snadno domyslí, obdobné rozlišení se může vztahovat na jakoukoliv analýzu minulosti, důkazní řízení před soudem nevyjímaje.
Darwinovou „nebezpečnou myšlenkou“ je tvrzení, že původcem diverzity a složitosti živých organismů na Zemi je právě algoritmus selekčního vývoje. Čistě empirických (například paleontologických) důkazů pro tuto myšlenku je vlastně poskrovnu, o čemž se obšírně a s chutí rozepisuje citovaný Johnson. Zamysleme se nad možností teoretického důkazu: zda a jak odbourat hypotézy alternativní. Jenomže – co znamená býti alternativní hypotézou?
Lidé si vymysleli rozmanité principy (algoritmy a mechanismy) evoluce, některé jsou jen variantami selekčního algoritmu, jiné se od něj tak či onak vzdalují. Mikromutace, makromutace, řízené mutace, cílené mutace, dědění získaných vlastností, postupný přechod k získaným vlastnostem (Baldwinův jev), přírodní výběr, umělý výběr, pohlavní výběr, kvazispecie, gradualismus, přerušovaná rovnováha, katastrofy, a kdovíco ještě.
Odmyslíme-li si stupeň uvěřitelnosti či neuvěřitelnosti, osobní zaujatost a paradigma doby, shledáme, že z hlediska logiky je možné leccos, včetně slavné hypotézy stvoření – přinejmenším v její „slabší“ podobě (že něco bylo naplánováno a existuje za určitým účelem). Lidské produkty všeho druhu – města, auta, filmy, anekdoty – jsou též plánovány a existují za určitým účelem, a přesto se vyvíjejí. Právě na vývoji lidských produktů si lze ukázat další věc: nic nebrání tomu, aby se dva nebo více různých principů uplatňovalo současně. Města, auta, filmy a anekdoty se vyvíjejí jednak cílevědomými zásahy architektů, konstruktérů a tvůrců, jednak nepředvídatelnými selekčními tlaky ze strany uživatelů.
Na vývoji organismů v přírodě se mohou podílet třeba náhodné mutace vedle řízených mutací nebo postupný vývoj vedle vývoje po skocích. Různé principy se mohou uplatňovat s různou vahou, která se navíc může měnit s časem, místem a typem organismu. A tak se vlastně lze na celou kauzu vývoje života na Zemi dívat z jakési metaúrovně: jako by šlo o neviditelnou soutěž známých i dosud neznámých vývojových principů, v níž větší váhu získávají ty, které se ve skutečné přírodě více uplatňují (v daném čase, místě a pro daný typ). Teoretická argumentace mezi nimi nerozhodne.
Ale je tu vlastně i soutěž viditelná – totiž mezi samotnými vývojovými teoriemi a školami. V této soutěži mají největší váhu ty, které se dovedou nejlépe prosadit.

Úryvek z knihy
Ivan M. Havel: Zvednuté obočí a zjitřená mysl
Kniha právě vychází v nakladatelství Dokořán
Vázaná s přebalem, 232 stran, 249 Kč, ISBN 80-7363-030-3,
K dostání u všech knihkupců nebo přes internet: http://www.dokoran.cz.

Anotace vydavatele:
Zvedáme obočí nad záhadami kolem nás a naše mysl se jitří v touze po novém poznání. Soubor krátkých, ale myšlenkově bohatých esejů, které vycházely v časopise Vesmír v letech 1996 až 2002, navazuje na předchozí knihu Otevřené oči a zvednuté obočí, která vyšla v roce 1998. Úvahy nad rozličnými tématy souvisejícími s lidským poznáním, od přísných věd až po filozofické reflexe, jsou psány lehkým a svižným stylem, současně však provokují čtenáře k přemýšlení a formování vlastního názoru.

autor