Student World

O sloučení fenomenologie s klasickou experimentální vědou svého času usiloval Merleau-Ponty, který využíval fenomenologických vhledů ex post k interpretaci experimentálních údajů. Fenomenologická práce s údaji z první osoby v tomto případě však není zapojena do samotného experimentu. Její funkce je pouze kritická, tj. umožňuje korekci rozmanitých interpretací experimentálních dat a výběr mezi nimi. Oprávněnost samotné fenomenologické interpretace v tomto případě může být ověřena až dalším experimentem.
Právě opačný postup dnes prosazuje Shaun Gallagher ve své „předběžné“ (front-loaded) phenomenologii. Gallagher navrhuje metodu „fenomenologicky osvíceného experimentu“, tedy metodologii, v rámci které jsou výsledky fenomenologických bádání využity k návrhu výzkumných projektů v osobě třetí. Výzkum zde nezačíná samotným experimentem jako v případě Dennettovy heterofenomenologie, ani neurofenomenologickým tréninkem experimentátorů jako u Varely (viz. níže), nýbrž samotnou fenomenologicky poučenou koncepcí experimentálního designu. Fenomenologie v tomto případě nehraje roli dodavatele dat, nýbrž se stává samotným rámcem, v němž experiment probíhá a na základě něhož je navržen.
Ilustrací může být celá řada experimentálních studií zaměřených na hledání rozdílu neurofyziologických korelátů u dvou odlišných mentálních stavů rozlišitelných fenomenologicky, jimiž jsou pocit „sebevlády“ (self-agency) a pocit „sebevlastnictví“ (self-ownership). V případě sebevlády pociťuji, že jsem sám autorem nějaké činnosti, například volního pohybu, zatímco v případě pocitu sebevlastnictví vnímám, že jsem to sice já, kdo je pohybován, ale iniciátorem této aktivity přímo nejsem.
Například T. Cheminade a J. Decety provedli experiment, při kterém pokusný subjekt měl před očima obrazovku se dvěma pohybujícími se kruhy, přičemž kruh A mohl ovládat myší a zároveň mu bylo řečeno, že kruh B ovládá někdo jiný. V rámci podmínek experimentu subjekt kruhem A kruh B buď vedl (pocit sebevlády) nebo jej následoval (pocit sebevlastnictví). Při této činnosti byla snímána cerebrální aktivita subjektu metodou PET. Ukázalo se, že při obou činnostech se liší celá řada neurofyziologických parametrů, zejména v inferiorních oblastech parietálního kortexu, přičemž míra lateralizace jejich aktivity mohla být dobrým indikátorem o kvalitě pocitu v případě nejistoty.

Neurofenomenologie

Jedním z doposud nejvážnějších pokusů o návrh metodologie začleňující perspektivu první osoby do experimentu je neurofenomenologie. Projekt neurofenomenologie, poprvé formulovaný Franciscem Varelou v roce 1996, navazující na Husserlovo pojetí fenomenologie, hodlá být metodologicky zakotvený reflexivní výzkum prožitku. „Neurofenomenologie je název, který používám pro označení hledání způsobu, jak sloučit moderní kognitivní vědu s ukázněným výzkumem lidské subjektivní zkušenosti v návaznosti na linii kontinentální tradice fenomenologie.“
Neurofenomenologové však na rozdíl od klasických fenomenologů odmítají věčné teoretizující komentáře komentářů děl klasických autorit a jejich argumentů a spíše než na výuku Husserlových myšlenek se soustředí na praktickou stránku záležitosti, na fenomenologický trénink, na to, jak získat konzistentní a jasná data z první osoby.
Klasický fenomenologický projekt je založen na uznání neredukovatelnosti a primárnosti vědomé zkušenosti přístupné pouze první osobě. Cílem fenomenologie je pak očista této imanentní zkušenosti od předsudků a neprověřených tezí a pečlivá deskriptivní analýza vnitřních stavů vědomí. Od nekritické introspekce se fenomenologova analýza ve Varelových očích liší právě touto fenomenologickou redukcí, tj. „uzávorkováním“ všech očekávání a předběžných teorií. Tento akt, nazývaný též „epoché“, není nic jednoduchého a triviálního, nýbrž vyžaduje dlouhodobý a pečlivý trénink, jehož předobrazem jsou podle Varely některé meditační techniky vyvinuté východním myšlenkovým okruhem.
Předponu neuro si Varelovi žáci zasluhují proto, že se nespokojují s pouhou fenomenologickou analýzou, ale pokoušejí se o jakousi „cirkulaci“ mezi fenomenologickým výzkumem v první osobě a klasickou experimentální vědou v osobě třetí, či spíše o jejich vzájemné omezení (constraint). Od heterofenomenologie se neurofenomenologové chtějí lišit v tom, že „ukázněný popis z perspektivy první osoby by měl být nedílnou součástí hodnocení neurobiologických hypotéz a nejen pouze nahodilá, doplňující či heuristická informace.“ Neurofenomenologové hodlají užít fenomenologickou metodu a trénink v ní nikoli pouze proto, aby v první osobě získali data k analýze, nýbrž proto, aby generovali deskriptivní kategorie, které jsou intersubjektivní a vědecky hodnotitelné a následně využitelné k interpretaci dat vzešlých z behaviorálního výzkumu či neurofyziologie. Cílem neurofenomenologické redukce je získat „deskriptivně strukturální invarianty“ nějakého experimentu a nikoli je zprůměrňovat. Jinými slovy neurofenomenologova pozornost je přesunuta z pólu „CO“ prožíváme na pól „JAK“ to prožíváme.
Nebude na škodu demonstrovat neurofenomenologický přístup na konkrétním experimentu. V mnoha empirických studiích zkoumajících určitou kognitivní funkci vyvolávají identické a opakované stimuly vysoce variabilní odpovědi. Předpokládá se, že za tyto fluktuace jsou odpovědné subjektivní parametry, jako je míra pozornosti, spontánní myšlenkové pochody, strategická rozhodnutí o tom jak provádět zadanou úlohu, motivace, únava apod. Jelikož jsou tyto faktory velmi obtížně kontrolovatelné, rozdíly v reakcích bývají většinou považovány za „neinteligibilní šum“ a výsledky napříč jednotlivými pokusy i mezi jednotlivými subjekty zhusta zprůměrňovány. Tomuto metodologickému nedostatku se postavila výzkumná skupina Varelových žáků kolem Antoina Lutze.
Lutz s kolegy se pokusili zkombinovat data první osoby s dynamickou analýzou neuronálních procesů. Výzkumu se účastnily čtyři neurofenomenologicky trénované subjekty. Jejich úkolem bylo vyvolat pomocí autostereogramu třírozměrnou hloubkovou percepční iluzi a ve chvíli, kdy se obrazec celý vynořil, zmáčknout knoflík. Poté měly podat krátký verbální popis svých subjektivních stavů zaměřený na postižení zmíněných subjektivních parametrů. Během experimentu byl snímán obraz jejich neuronální aktivity na EEG.
Na základě údajů z první osoby byly všechny pokusy rozděleny podle rozdílu v subjektivních parametrech (subjektivní kognitivní strategie, míra pozornosti, vnitřní řeč, atd.) do tří skupin (Stabilní připravenost: subjekty vypověděly, že byly, dobře připraveny, a jakmile se obrazec objevil na obrazovce, ihned reagovaly; Částečná připravenost: vypovídaly, že se musely k pozornosti nutit; a Nepřipravenost: byly zcela nepřipraveny a obrazec uviděly, protože jejich oči byly ve správné pozici zcela náhodou, což je překvapilo), přičemž dynamická analýza výsledků EEG byla zpracována pro každou skupinu zvlášť. Tato kvalitativní data z první osoby byla korelována s reakčním časem a kvantitativní dynamickou analýzou EEG.
Ukázalo se, že výsledky této analýzy byly ve srovnání s výsledky prostého zprůměrňování značně odlišné, přičemž rozdělení do fenomenologických skupin korelovalo jak s reakčními časy (66%) tak i se vzorci neuronální aktivity, které byly silně modulovány kognitivním kontextem běžně pokládaným za neinteligibilní šum. Výsledky jasně demonstrovaly vztah mezi behaviorálními, neurofyziologickými a fenomenologickými daty.

Je možná věda v první osobě?

Je zřejmé, že žádný ze zmíněných experimentů nic radikálně nového o lidské mysli nevypovídá. Nicméně oba jednoznačně ukazují, že je reálně možné nějakým způsobem zakomponovat kvalitativní údaje z první osoby do přísně vědeckých experimentů, a že pouze kvantitativní analýza fenoménů mysli je nedostatečná. Je skutečně načase začít vážně přemýšlet o nových výzkumných metodách a pokoušet se koncipovat experimenty pracující s daty z první osoby. „Doufám, že se mi podařilo přesvědčit čtenáře o tom, že máme před sebou otevřenou možnost jak hledat průchozí pasáže mezi lidskou subjektivní zkušeností a kognitivní vědou. Cena, kterou za to musíme zaplatit, je vzít vážně perspektivu první osoby a doménu subjektivních fenoménů uznat za platnou.“, píše Varela .
Znamená to však, že je skutečně možná přísná věda v první osobě? Nebo každá práce s fenomenologickými údaji je nutně odsouzena sklouznout na pozice heterofenomenologie? I když je evidentně třeba vzít fenomény lidské subjektivní zkušenosti vážně, nemá pravdu Dennet, když tvrdí: „Věda o vědomí v první osobě je disciplínou bez metody, bez údajů, bez výsledků, bez budoucnosti a bez naděje. Navždy zůstane pouhou fantazií.“ ?
Jedním z nejlepších kritérií pravdivosti je kritérium pragmatické. Podaří-li v rámci nějaké metody navrhnout experimenty, které budou úspěšné a ponesou výsledky, pak ona metoda je pravděpodobně adekvátní.
Teprve čas ukáže, zda-li zvítězí heterofenomenologické či neurofenomenologické pojetí vědy o vědomí.

První díl: Heterofenomenologie
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/F24FB1F6D9796368C1256E97004920D0?OpenDocument&cast=1

autor Marek Petrů