Student World

V nedávné době jsme na Science Worldu měli článek o jednobuněčném psovi, s odkazem na jednobuněčného člověka (ona laboratorní kultura nádorových buněk).
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/F6B73008FEC029C6C12571CB007E7E51
Existují ovšem ještě mnohem kurióznější organismy – viz například článek Chiméry – koza + ovce = kovce
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/21E6D2E371801601C1256E970048FB00

Dále volně vycházíme z textu Benjamina B Normarka (PLoS Biol. 2004 March;).
Normack upozorňuje na to, že jsme svedeni si myslet, že organismy jsou prostě klonální, vznikající dělením jediné původní buňky. Je sice fakt, že v těle se nám hromadí mutace, některé buňky (červené krvinky apod.) nesou genetickou informaci speciální, do genomu některých buněk se nám včleňují viry atd. Ale stále jsme rámcově „geneticky jednotní“, proto organismy pokládáme obecně také za cosi jednotného, od okolí jasně ohraničeného v prostoru a čase.
Chiméry, které představují výjimku z tohoto pravidla, jsme zmínili již výše. Do stejné skupiny lze zařadit nádorové buňky, ale i těhotenství – více genetických linií v jediném organismu, alespoň dočasně. A pak zde máme rostliny, u kterých je často zárodečná line odlišná od somatické (různě zmnožené genomy).
Kde jsou odlišné genetické linie, tam musí být – alespoň v logice sobeckého genu – i konflikt v rámci jednoho organismu. Těhotenství je toho ukázkovým příkladem; plod i matka mají rozdílné zájmy a celá řada probíhajících dějů je ve skutečnosti výsledkem tohoto konfliktu, hlavně soupeření o zdroje. Bez toho by jistě bylo vše pro organismus matky mnohem jednodušší – ale smůla, funguje to prostě takhle.
Normack ale uvádí i mnohem bizarnější případ: tvora (hmyz štítěnka, Quadraspidiotus). Genom většiny organismu je spořádanou kombinací otce a matky, zatímco kus tkáně (bakteriom, orgán sloužící jako jakýsi váček pro symbiotické bakterie) je kombinací poloviny otce a dvojnásobku matky. Je tedy pentaploidní, má celkem pět chromozomových sad. Bakteriom vzniká tak, že v mateřském organismu nejprve vzniká triploidní buňka, která naleze do embrya, zde zfúzuje s jednou buňkou normální, a dá tak vzniknout pozdějšímu orgánu. U štítěnek se dějí i další podivnosti, z jiných části zárodku jsou zase vykopány části genomu otce, takže tyhle tkáně pak obsahují pouze genetickou informaci matky. Atd. O téhle podivnosti viz také starší článek na Oslu:
http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=674

Pokud přijmeme, že organismus, není nutně něco „vnitřně jednotného“, vedlo by nás to k úvahám o tom, že popis živé přírody optikou genu je opodstatněnější. Každopádně je z toho ale nadějný výzkumný program – podívat se, zda mnohé děje, pro které se jinak obtížně hledá vysvětlení, nelze vysvětlit právě rozdílným zájmem jednotlivých částí organismu. Možná obdobné podivnosti jako u štítěnek objevíme i jinde.
Existuje antická bajka, jak se jednotlivé orgány spikly proti žaludku. Ruce, nohy a další se domnívaly, jak se ony dřou, zatímco žaludek si jen někde lebedí a krmí se. I přestaly parazita krmit. Ukázalo se ale, že ostatní orgány bez krmení žaludku chřadnou, výsledkem bylo poznání, že všichni mají totožné zájmy. I padnou si všichni kolem krku, happyend.
Tolik bajka. Štítěnka ukazuje, že v řadě případů to ale takhle není.

autor Pavel Houser