Student World

—Na ScienceWorldu znovu odkazujeme na krásný úryvek z knihy Jak se dělá evoluce, který jsme zde publikovali již před 6 lety…

Zkuste někdy procházet sálem přírodopisného muzea, nejlépe oddělením měkkýšů, a potlačit podvědomé nutkání dívat se na vystavené ulity jako na korunovační klenoty nebo bižuterii. Ulity zavinutců, homolic, křídlatců a ostranek jsou produkty živých zvířat a ta by měla něco takového vytvářet pouze tehdy, když z toho v nějakém smyslu budou něco mít.

Dnes věříme, že zisk se počítá v genetické měně – neboť vidíme, že vztahy rodičů a dětí či parazitů a hostitelů lze nejvýhodněji (aby se s nimi vůbec dalo nějak pracovat) redukovat na konkurenci genů. Vidíme-li tedy organismy, které nápadně mnoho energie investují do toho, jak vypadají, předpokládáme, že tím někomu důležitému signalizují něco relevantního. Důležitým příjemcem signálu může být buď sou-druh (a pak jde o signalizaci sexuální nebo sociální), nebo někdo zvenčí, obvykle predátor (a signalizace pak může být buď výstražná, anebo krycí).
Otázka tedy zní, komu signalizují šneci a škeble, že jsou tak barevní, tak bizarně tvarovaní, tak různorodí. Ať si to přebereme, z kteréhokoli konce, dojdeme v rámci současného poznání k tomu, že zjevně nikomu. Jde vesměs o zvířata samotářská, často dokonce s vnějším oplozením (kvůli páření se tedy nemusejí scházet, pouze vypouštějí gamety do vody a nechávají je, aby se více či méně našly samy); jde o zvířata s dosti omezenou smyslovou aktivitou, takže stěží nějak významně opticky komunikují. Před predátory se občas mohou skrývat, ale jasně barevné druhy se asi neukrývají úspěšněji než druhy nenápadné; a hlavní měkkýší obranou proti predátorům je samotná schránka, bez ohledu na její detailní vzhled.
Co je nejdůležitější, obrovská diverzita barev a tvarů nepůsobí dojmem přímé reakce na tlaky z prostředí, neboť si těžko představit srovnatelnou diverzitu ekologických tlaků; spíš bychom to dokázali vysvětlit nějakými vnitrodruhovými (od jiných druhů izolovanými) hrami, ale ty si zase u těchto měkkýšů těžko dokážeme představit. A konečně – i kdyby se někdo domníval, že dokáže vysvětlit, proč jsou šneci barevní, ať také vysvětlí, proč jsou barevné plodnice hub a proč jsou tak složitě tvarovaní prvoci mřížovci, pro svou velikost celkem spolehlivě neviditelní.
Je zkrátka dosti obtížné dívat se na tisíce různě tvarovaných a zbarvených měkkýšů a hub a mřížovců nebo na podivně tvarované listy rostlin a věřit, opravdu upřímně věřit, že jde o adaptace vynucené selekcí, že nositelé těchto znaků nějakým způsobem převálcovali tvory, kteří se od nich lišili právě jenom jinak, tedy „špatně“ tvarovanými listy či ulitami.
Tato podivná posedlost organismů vnějším vzhledem vedla v polovině 20. století švýcarského zoologa Adolfa Portmanna k představě estetiky Života, k závěru, že vlastnosti organismů „smysluplné pouze v aktu dívání“ se řídí jinými zákonitostmi než vlastnosti neviditelné. Kromě „adresných jevů“, což jsou prostě sociální, sexuální či antipredační signály, identifikoval především podezřelou kategorii „jevů neadresných“, u nichž nám není jasné, komu by ti tvorové vlastně mohli signalizovat, nebo je nám jasné, že nikomu, a pak ovšem nechápeme, proč na to věnují tolik energie.
Portmann, sám dědic staroněmecké goethovské morfologie, která stěží mohla přežít jinde než ve Švýcarsku (tedy na periferii všeho vědeckého dění), prostě předpokládal jakési sebeprezentační nutkání organismů, nezávislé na jejich genetických zájmech. Že je tato představa v dramatickém rozporu s veškerou současnou biologií, je snad zřejmé – nicméně houby a ulity jsou přesto barevné. Patrně je tu něco, čemu nerozumíme.
Tam, kde Portmann a jeho nečetní příznivci nad estetickou stránkou života žasnou, vyjadřují se básnivě a dávají čtenáři nahlédnout do svých intimních libostí; tam by darwinisté měli předkládat darwinistická řešení. Už mnohokrát jsme ovšem narazili na situace, kdy jednoznačná „adaptivní“ vysvětlení různých vlastností organismů jsou zcela absurdní, protože skutečná evoluční hra, jež příslušnou vlastnost vyprodukovala, se hraje někde úplně jinde.
V duchu této knihy bychom však chtěli především upozornit, že málo rozumíme nikoli „Evoluci“ nebo „Přírodě“, nýbrž právě houbám a šnekům. Především neznáme fylogenezi nositelů těchto luxusních struktur, aspoň ne v detailech, které by nám umožnily hodnotit to nejdůležitější pro jejich pochopení: Vznikají složité struktury z jednoduchých nebo naopak, nebo obojí (a s jakou frekvencí), a jak častý je paralelní vznik stejného tvaru či stejné barvy? Pro začátek tedy potřebujeme kladogramy homolic a ostranek.
Další fáze spočívá v pochopení, oč v ontogenezi lastur vlastně jde – nemáme totiž nejmenší tušení, jak zásadní transformaci vyžaduje vznik jednoho tvaru z druhého. Jediné, o čem máme jakési povědomí, je vznik složitých kreseb, síťkování či různých pilovitých proužků; jde o naprosto triviální důsledek současné existence gradientů několika různých, vzájemně se ovlivňujících molekul, tedy o jev, který v ontogenezi čehokoli potkáváme vcelku na každém kroku.
Zbývá ověřit, zda v ontogenezi ulit opravdu takové gradienty (a gradienty čeho?) existují, a především zjistit, jak velkou evoluční změnu vlastně vyžaduje přechod mezi dvěma typy kreseb. O ontogenezi a genetice tvarových detailů měkkýších lastur (na rozdíl od základních tvarů popsatelných různými parametry otáčení základu ulity kolem osy) nevíme prakticky nic – chybí srovnávací vývojová biologie měkkýšů, a proto nemáme ponětí, jak mohla probíhat evoluce těchto struktur a vzorů, až o ní jednou budeme na základě kladistické analýzy něco vědět.
A konečně za třetí zbývá prozkoumat reálný vztah těchto luxusních struktur ke speciaci a možná i ke složení společenstev. Jsou si blízce příbuzní měkkýši podobnější, když žijí sympatricky nebo když žijí alopatricky, nebo je to jedno? Jsou nápadně strukturované a barevné skupiny druhově bohatší nebo chudší? A konečně – i když tomu a priori moc nevěříme – není za tím vším přece jenom nějaká podivná adaptace? Co se vlastně stane, když ostrance ulámeme bodliny a homolici natřeme namodro?
Nevíme, nemáme tušení. Víme jen to, že darwinismus, schopný vysvětlit cokoli, nakonec nějaké vysvětlení poskytne, když si na to opravdu posvítíme – až budeme vědět, na co se vlastně ptáme. Darwinismus je totiž vysvětlovací rámec natolik obecný, že jediný umožňuje dělat něco jiného než stát před expozicí lastur a žasnout.
Chtěli jsme poukázat na to, že je-li evoluční biologie vposledku příběh vysvětlující běh historie, musíme každé evoluční tázání začínat právě a především detailní analýzou této historie. Žasnout můžeme až potom.

Úryvek z knihy
Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce. Titul vyšel v září roku 2003 v nakladatelství Paseka (http://www.paseka.cz). Přetištěno se souhlasem autorů.

autor