Student World

Zlatý šakal (Canis aureus) žije v oblasti Úrodného půlměsíce, kde došlo k mnoha jiným domestikacím. Tento druh šakala se svých sociálním životem pozoruhodně podobá vlkům; lov ve skupinách umožňuje zabít i větší kořist. Zajímavé také je, že mladí šakali zůstávají obvykle s rodiči a pomáhají jim pečovat o další generaci.

Turecké Göbekli Tepe představuje dnes již celkem proslulý chrámový komplex z doby samého počátku neolitu. Mezi rytinami zvířat najdeme i psovité šelmy, v jenom případě jakoby v lidské ruce. Zvíře nepřipomíná tolik vlka ani psa, liškovité rysy a huňatý ocas naznačují, že by mohlo jít o šakala – zlatého. Z jednoho obrázku těžko dělat dalekosáhlé závěry. Možná v této kultuře ale opravdu neměli psy a domestikovali šakala (který později zase vyhynul, respektive byl nahrazen psy dovezenými odjinud?).

Viz také: Nejstarší chrám světa nemusel být vůbec chrámem

V Jižní Americe žije liškovitá šelma, pes horský aguara, a podle záznamů ještě v 18. století žili tito jedinci ve vesnicích s lovci a sběrači. Chodili s lidmi na lov, i když údajně moc užiteční nebyli, ve vesnicích sbírali zbytky nebo vyráželi i na své vlastní výpravy. V 19. století však tyto populace zmizely, nahrazeny domácími psy.

Australští domorodci si zpětně ochočovávali psy dingo, brali jejich mláďata, krmili je. Dospělí jedinci někdy chodili s lidmi na lov, i když opět moc užiteční nebyli. Někde to fungovalo tak, že po dosažení dospělosti byla zvířata z vesnic vyháněna.

Co se týče severoamerických kojotů, Indiáni je nedomestikovali nejspíš proste proto, že už přišli se psy.

V Africe žijí ve velkých smečkách psi hyenovití, kteří společně loví i jinak spolupracují (např. chrání kořist proti lvům a hyenám), mají své pozdravné a další rituály a komplexnější rejstřík hlasových projevů než vlci. Zdáli by se tedy zvlášť vhodní k domestikaci, v Africe ovšem k žádné zásadnější domestikaci nikdy nedošlo.

Autor mimochodem zmiňuje i Beljajevovy pokusy o šlechtění stříbrných lišek na krotkost. Dodává, že se takto skutečně podařilo získat lišky extrémně přátelské k člověku, ty však měly problém se vztahem k jiným liškám, ztrácely zájem o socializaci s nimi (jinak prý liška není samotář, jak se často tvrdí). Není tedy jasné, zda by se takto podařilo vyšlechtit dlouhodobě životaschopnou populaci, krotkost ještě nemusí být totéž co domestikace. Pes i vlk v zajetí se chovají jinak.

Viz také: Šlechtění postupuje neuvěřitelně rychle

Zdroj: John Bradhshaw: Cesta do psí mysli, Plot 2014

autor Pavel Houser