Psoun prériový, Cynomys ludovicianus, je kolektivně žijící hlodavec obývající Severní Ameriku. Dal by se snad nejlépe přirovnat k pozemní veverce.
Kimberly Pollard a Daniel Blumstein z University of California v Los Angeles sledovali psouny žijící ve skupinách o různých velikostech. Čím větší byla skupina, tím specifičtější bylo chování jedinců a tím více se od sebe lišili, například signály, které vydávali. I ve velkých skupinách bylo možné jedince po hlase od sebe rozeznat – a to paradoxně mnohem lépe než v malé skupině.
Kontrolní výzkum byl proveden i u jiných druhů hlodavců, kde měly být zjištěny stejné výsledky. Autoři studie se domnívají, že jejich závěry jsou univerzální a měly by platit pro všechny sociálně žijící tvory (respektive savce, o mravencích takto asi uvažovat nemá smysl) včetně člověka.
Zdroj: ScienceDaily
Psoun prériový na Wikipedia.cz
Poznámky:
– U člověka se ale na pohled přece jen nezdá, že to funguje takhle. Lidé žijící sami a nestýkající se se svým okolím mívají pověst výstředníků a nezdá se, že by každý byl výstřední stejným způsobem. Jsou nějak „stejní“ třeba poustevníci? Možná tedy společnost vytváří naši individualitu do určité doby a pak ji už naopak potlačuje – a psouni se do této fáze nedostanou?
– Na podobné téma třeba i úvahy Wittgensteina o tom, zda může existovat soukromý jazyk.
– Větší velikost skupin našich předků oproti šimpanzům se pokládá za důležitý faktor, který způsobil selekční tlak za růst mozku/inteligence. (Ale i protipříklady: samotářští krkavci jsou inteligentnější než hejnovití havrani.)
