Student World

Evolucí biologických struktur a příslušným počítačovým modelováním se zabývá jak ortodoxní genetika, tak i modely konkurenční – například biologický strukturalismus je na nich přímo postaven. Zastánci jednotlivých metod se však neshodnou na tom, jaké počítačové modely mají vztah k biologické realitě a jaké jsou spíše chimerické :-). Část biologů pak počítačové modelování nemá v lásce jako celek, zřejmě především z důvodů osobních a estetických – zjednodušeně řečeno, rozhodli se pro celý obor zřejmě proto, aby chytali mravence na louce, ne seděli u počítače.

V Dawkinsově knize Slepý hodinář je věnována celá kapitola tzv. biomorfám, tedy evoluci počítačem generovaných tvarů na základě náhodných mutací v několika "genech".
Celé to kromě biologického strukturalismu velmi připomíná genetické programování. Namísto obdoby přírodního výběru v GP zde ovšem pracuje něco jako výběr pohlavní, Dawkins prostě vybírá do další generace ty biomorfy, které se mu líbí.
Počítačová evoluce nakonec poskytne tvary, připomínající živé organismy,různé brouky, mouchy apod. – nejde ale o to, že by to byl skutečný hmyz se složitou vnitřní strukturou (samozřejmě není, jen to tak geometricky vypadá). Stejně tak totiž nejde o to, že by tímto způsobem vznikla "skutečná" letadla, kterým se biomorfy rovněž podobají.
Jak poznamenává překladatel Slepého hodináře Tomáš Grim, celá metafora má spíše ukázat, že kumulativní, tedy vícestupňovou selekcí, lze velmi rychle a i jen jednoduchým algoritmem vyšlechtit z chaosu uspořádanou strukturu – tedy i opice může za určitých podmínek napsat Hamleta :-). Právě těchto vlastností "samoorganizace" a "optimalizace" se využívá i při genetickém programování.
Dawkins měl při svých experimentech navíc k dispozici pouze určité, dopředu dané geny, u kterých nechával mutovat jejich "hodnoty". V dodatku ke Slepému hodináři pak uvádí, jak se celá neživá evoluce stane ještě bohatší ve chvíli, kdy se umožní i kopírování genů, tj. zvyšování jejich počtu. V takovém případě rázem mohou vznikat tvary připomínající živé organismy také svojí segmentací.

Zdroj: Richard Dawkins: Slepý hodinář, Paseka, Praha, 2002