Je to učebnicový příklad, opakovaný stále znovu a znovu. "Nepohodlný" páví ocas není svému nositeli právě ku prospěchu, až na jedinou věc: líbí se samicícm. Přírodní výběr tedy v tomto případě funguje proti výběru pohlavnímu. Jak se vznik takto "iracionálních" preferencí u samic dá ale vysvětlit?
První výklad by hovořil prostě o jakési náhodné fluktuaci či estetickém smyslu samic. Již Aylmen Fisher a Russel Lande se však ještě před druhou světovou válkou pokusili dokázat modely, podle kterých se preference dlouhých pávích ocasů ze strany samic nedá chápat pouze jako iracionální vrtoch.
Oba genetici vyšli ve svých úvahách z toho, že rozdílné geny pro samčí a samičí chování či znaky nemusí být lokalizované na chromozomech X či Y. Samice páva podle jejich koncepce nese také gen pro ocasní peří, ten se ale u ní neexprimuje (pochopitelně, když nemá ocas – respektive možná exprimuje, ale bez ocasu slouží k něčemu jinému). Pointa těchto úvah spočívá v tom, že samice, preferující dlouhý ocas, měla zřejmě matku s toutéž preferencí a otce, který měl dlouhý ocas (když se spolu oba rodiče spářili).
Samice tedy na své potomky přenáší pravděpodobně nejen preferenci, ale současně i gen pro dlouhý ocas jako takový. V tu chvíli dochází k pozitivní zpětné vazbě, příslušný gen (geny) má se šíří v populaci a jeho fenotypový účinek narůstá – až nakonec proti dlouhému ocasu zasáhne přírodní výběr a dojde k ustavení určité rovnováhy.
Konkurenční, lehce bizarní teorie vysvětlují dlouhý ocas jako tzv."handicap strategy" – v tom smyslu, že samec deklaruje svoji celkovou kondici "můžu si dovolit i tohle a přesto žiju". Podobně by se předváděl člověk, který dá někomu náskok v běhu nebo sehraje šachovou partii bez figurky. Nicméně strategie handicapů má některé znepokojivé důsledky, protože všechny úvahy se v ní jaksi obrací kruhem a určitá věc může snadno znamenat i svůj opak.
Zpět k teorii o rovnováze mezi přírodním a pohlavním výběrem. Mante Andersson zkoumal příslušný jev u vdolek (pták) při několikrát kontrolovaných slepých pokusech. Zjistil, že samečci, kteří budou mít delší ocas diky tomu, že jim např. bude kus dodatečně přilepen sekundovým lepidlem, se skutečně úspěšněji rozmnoží. To svědčí pro dynamický charakter příslušné rovnováhy – samičky by ve skutečnosti preferovaly ještě delší ocasy a pouze přírodní výběr jde proti této potřebě a drží jejich "vrtochy" na uzdě. Matematické modely, které stojí za ustavením příslušné rovnováhy, popisuje pochopitelným způsobem např. Richard Dawkins v knize Slepý hodinář.
