Etickou (pseudoetickou) argumentací bývají prodchnuti kromě tradičně kotvených náboženství většinou stoupenci určitých směrů ekologických hnutí. Tvrdí, že veškerá příroda tu byla už před člověkem, má hodnotu sama v sobě, a proto nemůže být předmětem žádných manipulací ze strany člověka, který nemá právo stvořitele. V rámci ekologických hnutí lze však rozlišit tři myšlenkové proudy.
První z nich, bezpochyby nejbanálnější, ale také nejméně dogmatický, je proud, který vychází z myšlenky, že při ochraně přírody jde především o ochranu člověka – byť by šlo o to chránit člověka před ním samým ve chvíli, kdy si hraje na čarodějova učně. Příroda v této optice nehraje roli subjektu práva a není sama o sobě absolutní hodnotou.
Druhý proud připisuje určitou morální hodnotu i některým mimolidským bytostem. Bere vážně utilitaristický princip, podle něhož se etické jednání neřídí pouhou snahou o prosazení lidských zájmů, nýbrž by mělo jít obecně o minimalizaci sumy utrpení ve světě a naopak o maximalizaci blaha. Z této perspektivy by měly být i všechny bytosti schopné pociťovat utrpení chápány jako subjekty práva a jako s takovými by s nimi mělo být i zacházeno.
Až třetí proud, který sám sebe označuje jako „hlubinná ekologie“ (deep ecology), požaduje morální zohlednění pro přírodu jako takovou. Svá práva mají mít i stromy a dokonce i kameny. Podle zastánců tohoto směru je třeba uzavřít s Přírodou „novou smlouvu“, v níž bude kosmos figurovat jako subjekt práva, který vyžaduje ochranu před škodlivým druhem homo sapiens. Má totiž sám o sobě a v sobě nezastupitelnou vnitřní hodnotu.
V cenami Médicis de l´essai a Jean-Jacques Rousseaua ověnčené knize Nový ekologický řád francouzský filosof Luc Ferry poukazuje na to, nakolik je v poslední z těchto variant skrytá hrozba totalitarismu.
Ferry je přesvědčen, že s humanistickými a především demokratickými hodnotami je slučitelný pouze první a s určitými rezervami snad i druhý typ ekologického myšlení. Mimo jiné na podobnostech s nacistickým viděním světa a jeho legislativou poukazuje na skrytý antidemokratický potenciál verze třetí. Ale nejen to: Hlubinná ekologie není prosta ani vnitřních rozporů. Neboť odkud hlubinní ekologové vědí, jak „myslí hora“, jaké má kosmos zájmy a záměry? Neupadají především oni do tolik kritizovaného antropocentrismu, když tvrdí, že vědí, co je pro přírodní prostředí nejlepší?
Právě oni dokazují, že veškerá valorizace, včetně valorizace přírody, nemůže být činěna než člověkem, a tudíž že veškerá normativní etika je nějakým způsobem humanistická a antropocentrická. Hlubinní ekologové upadají do performativního rozporu , když zapomínají, že to jsou právě oni, kdo valorizují přírodu, a ne naopak, a že je nemožné abstrahovat od tohoto subjektivistického momentu, a projektovat tak do přírody jakousi „vnitřní hodnotu“. Člověk se samozřejmě může rozhodnout přiznat určitý respekt i nelidským entitám, jako jsou živočichové, přírodní rezervace nebo kulturní památky. Ty však zůstanou, ať již chceme nebo ne, pouze objekty a ne subjekty práva.
Úryvek z knihy Marek Petrů: Možnosti transgrese – Je třeba vylepšovat člověka?, Triton, Praha, 2005, http://www.triton-books.cz
Anotace vydavatele
Vývoj soudobých biotechnologií nás nutí položit si zásadní filosofické otázky. Je totiž možné pomocí genových manipulací, neuromanipulací či kyborgizace lidského těla cíleně měnit jak fyzické, tak i psychické vlastnosti člověka. Jakými kvalitami je definováno lidství? Dělá člověka člověkem jeho biologický substrát, tělo, geny, nebo spíš některé hodnoty, které přijímá za své a na základě nichž hodlá směřovat a naplňovat svůj život? A co když jsou některé z těchto hodnot v rozporu s biologickou podmíněností života? Jestliže je lidství definováno spíše určitou spiritualitou než tělesností, je zcela namístě alespoň uvažovat o možnostech, jak vylepšovat biologického člověka.
