Student World

Pojem "nová divočina" se zde již objevil z rozhovoru s geologem Radkem Mikulášem (viz http://www.businessworld.cz/bw.nsf/ID/nova_divocina)
Znovu na toto téma hovoříme s Mgr. Jan Šturmou – postgraduálním studentem katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK; pracuje na disertačním tématu „Kulturní geobotanika velkoměsta“, ve svém výzkumu se zabývá velkoměstskou vegetací a její souvislostí s urbanistickými a sociologickými fenomény města.

Novou divočinu jsme si na Science Worldu již představili. Nicméně každý si pod ní stejně představuje něco trochu jiného. Co je to vlastně nová divočina podle vás, v jakém smyslu budeme dále chápat tento pojem?

Primárně je to antropogenní krajina, na kterou její tvůrci zapomněli; nebo na ní ani nikdy nemysleli, nevšimli si jí, vznikla „náhodou“, shodou okolností. Takže nová divočina je to, co se objeví na místě zarostlého pole, sadu, o který se člověka přestane starat, na okraji zahrádkářské kolonie… Na jednu stranu souvisí s člověkem a jeho aktivitami, na druhou stranu ale vzniká spontánně (nebo úmyslné zacházení s krajinou probíhá jen v první fázi).
O novou divočinu se nikdo nestará a když, tak se jí snaží spíše vyhubit. Je to typ rostlin (protože nová divočina znamená hlavně rostliny, lvi v areálech zkrachovalých továren přece jen nežijí), které jsou velmi expanzivní a snadno regenerují.
Co všechno se vám může stát v takovém domácím akátovém pralese… Popadají na vás barevná hnízda tropických vos; po padesáti metrech vám spilitovým sekeromlatem rozdrtí mozek seschlý aboriginec. Do nohou se okamžitě zabodají injekční stříkačky plné neznámých substancí. Zadusí vás agresivní spletence plaménků a opletek. To samozřejmě myslím se značnou nadsázkou. Faktem ale je, že nová divočina je pro člověka zvyklého na houbaření ve spořádaném smrkovém lese nebo procházku v parku se setříhanými trávníky většinou velmi zvláštní, výrazná, exotická. Lidé se do ní téměř bojí chodit, prostě se vyskytuje pro ně v neobvyklých souvislostech, mají tendenci ji pokládat za doklad nějaké devastace nebo zničení. Přitom je to ale krajina extrémně zajímavá.

Můžete nějak přesněji popsat procesy, jimiž nová divočina vzniká, jak třeba šlahouny a kořeny přebírají vládu nad místem, které se už člověku třeba ekonomicky nevyplatí opečovávat?

Vznik nové divočiny závisí na tom, co přesně za ni budeme považovat. V jistém ohledu by se dalo říct, že nová divočina vzniká také v našich myslích, naším rozlišováním na obvyklé a neobvyklé – obyvatel mexických slumů by evropskou „novou divočinu“ možná považoval za upravený park. Další věc je otázka historie- je postmoderní křídlatkové houští „nová divočina“ stejně jako prastará bezinko-kopřivová buš , zarůstající stoupy a odpadiště lidských sídel minimálně celý holocén? Oblasti na okraji člověkem obhospodařované krajiny samozřejmě existují stejně dlouho jako lidské nakládání s krajinou vůbec.
Asi nejlepší kritérium pro odlišení „ nové divočiny“ od „staré divočiny“souvisí podle mě s nečekaným kontextem: když se při jejím procházení alespoň jednou podivíte nebo rozchechtáte. Nová divočina není bezinkové křoví s kopřivami, ale bezinkové křoví s kopřivami ve vaší koupelně. Stará divočina je bezinkové křoví s kopřivami, vyrůstající v podhradí Křivoklátu zpod práchnivějícího brnění zbrojnoše Karlovy družiny.
Takže základními principy vzniku nové divočiny jsou zapomenutí, opuštění – a také vtip. Zapomenutí na starý dům, louku, nádraží, továrnu. Opuštění ve smyslu nepoužívání k účelu, k jakému bylo místo vytvořeno: zarůstající louka, park, zahrádkářská kolonie.Vtip v tom vznikat na nečekaných místech ze zdánlivě nesourodých komponent – bílá loď na nádraží, plastové palmy na hřbitovním rumišti. Je to vlastně živý equalizér dee-jay hudebních koláží, vzniká v sampleru krajin a jejich tradičních atributů.

Zatím jste jako typický příklad nové divočiny zmínil akátový prales a křídlatkové houští. Co zde ještě roste dalšího?

To výrazně záleží na konkrétní dynamice toho kterého místa – rozdíl mezi aktivní skládkou, nádražím a staletým akátovým porostem je obrovský. Druhová skladba nádražní nebo výsypkové flóry bývá výrazně kosmopolitní a není v žádném okamžiku definitivní. Převažují v ní krátkověké, rychle rostoucí a plodící druhy- merlíky, lebedy, huseníčky a osívky- druhy dobře adaptované na nečekaný zánik dobrého bydla. Společně s nádražími se tu vyskytují druhy pocházející z přední a východní Asie, obou Amerik, severní Afriky. Železnice v krajině odedávna fungují jako koridory, jimž necestují zdaleka jen lidé nebo „jejich“ zboží.
Oproti tomu třeba akátový les poskytuje poměrně stabilní, na dusík extrémně bohaté prostředí (právě dusík je obvykle limitujícím faktorem omezujícím růst rostlin); druhová diverzita je tu relativně nízká – žije tu pár výrazně nitrofilních druhů rostlin, jako je třeba vlaštovičník nebo kopřiva, které pokud nejsou zrovna archeofyty, patří pravděpodobně do naší „domácí“ flóry. Hlavní část variability tu zabírá dynamika dřevin-akátů a hojných popínavých lián-chmele, opletek, plaménku a třeba loubince; ta je velmi málo prozkoumána a ani bych se nedivil, kdyby byla podobná pralesní dynamice „přirozených“ lesů – to zahrnuje různá stadia rozpadu a regenerace, hromadění dřeva a opadu…oproti „přirozeným“ lesům je tu navíc dynamika různých přístřešků a kupiček odpadků, vraků aut, invaze dalších dřevin jako třeba škumpy nebo pajasanu…to se v Boubíně moc často nestává .
Velmi speciální formou antropogenní přírody bývá okolí nově vystavěných nákupních center a obytných čtvrtí: narychlo vysazené, choulostivé kultivary křovin a sterilní kobercové trávníky bývají do dvou až tří let převálcovány loupežnickou squadrou osvědčených ruderálních harcovníků; vzniká tak obskurní mozaika dožívajících přešlechtěných keříků a běsnícího rostlinného pirátstva (v čele s druhy jako štětkou lesní a různými pcháči).
Když to shrnu, žijí tu hlavně piráti, loseři, dobrodruzi a bezdomovci; opravdových „C-stratégů“-tedy dlouhověkých, pomalu rostoucích a konkurenčně velmi silných druhů- je tu ve srovnání s okolní přírodou relativně málo, nejvíce v alespoň dočasných lesích.Antropogenní lesy jsou vůbec velmi zvláštní kapitola- některé exotické dřeviny- třeba severoamerický javor jasanolistý nebo cukrodárný- jsou schopny ekologicky nahradit náš „domácí“ klen a mléč, v pohodě je přerostou a podrost, tvořený několika nitrofilními druhy, je naprosto nerozlišitelný. Dost by mě zajímalo, jak takové lesy budou vypadat třeba za sto let; obávám se ale, že vůbec nijak, vyroste tu přinejlepším dvorek nebo zahrada nějaké obytné čtvrti. Jak ale vypadá stará antropogenní lesní vegetace, o tom se může každý přesvědčit na 95% lesů střední Evropy.Často moc není na co koukat a rozhodně to nemá nic společného s divočinou. Měli bychom si možná akátových džunglí víc cenit – i když ony se dobře obejdou i bez našeho obdivu.
Do nové divočiny se vracejí také lidé, kteří se ocitli bez domova nebo společenského statutu: tvoří nejvýznamnější skupinu jejích obyvatel a výrazně určují její charakter. Možná i oni přispívají tomu, proč mají „normální“ lidé z tohoto typu krajiny dosti rozporuplné pocity. Obyvatelé nové divočiny připomínají mezolitiky, prohrabují se v hromadách odpadků a jsou schopni jich na svých kočovných sídlištích deponovat několikametrové vrstvy. Jejich „návraty do divočiny“ mají však k osvícenskému ušlechtilému divoššství dost daleko.

Přiznám se, že sám jsem se s fenoménem nové divočiny seznámil (nemyslím v praxi, ale jako s něčím „teoreticky vymezeným“) zřejmě poprvé v článku J. Sádla a P. Pokorného v časopisu Vesmír. Byly zde popisovány zdivočelé porosty, jejichž původ byl však v zahrádkářských koloniích, šlo tedy vlastně o uprchlé domestikanty.

Zahrádkářské kolonie jsou v Čechách fenoménem vzniklým hlavně za dob socialistické výstavby sídlišť; v obdobné formě je ale lze najít například i na předměstí Londýna. Často vyplňují urbanisticky „nehotové“ části města, obytné a či obchodní čtvrti je časem obklíčí, zahrádkářská kolonie většinou prohrává a zaniká. Z hlediska nové divočiny je zajímavé hlavně to, co po ní zůstane.
Elementární buňky zahrádkářské kolonie, většinou malé, do posledního kousku půdy využité ovocno-zeleninové claimy, jsou evidentní analogií stěsnané sídlištní jednotky. Všudypřítomnost sousedních spolupěstitelů vede ke zvyšování plotů mezi jednotlivými zahrádkami, jejich zneprůhledňování hustou vegetací (oblíbené jsou stálezelené husté dřeviny jako jalovec čínský nebo obyčejný smrk ztepilý); obyvatele kolonie ale sjednocuje strach vůči zlému, zeleniny chtivému okolí, vedoucí k budování ostnatých drátů okolo celého zahrádkářského organismu. To je mimochodem další rys nové divočiny – častá přítomnost ostnů nejen rostlinného původu. Vysoká diverzita pěstěné přírody jednotlivých zahrádek tvoří výrazný protiklad často monotónních a chudých sídlištních prostranství.
Funkční, aktivní zahrádkářská kolonie je zajímavým ekosystémem, podobným třeba korálovému útesu. Co se vegetace týče, nachází se zde nejoriginálnější kombinace rostlinných druhů pocházejících prakticky ze všech koutů Země; pestrost se liší od buňky k buňce a záleží hlavně na konkrétních schopnostech a zkušenostech zahrádkáře-kraba poustevníčka. Na okraji kolonií fungují nejdůležitější rozhraní komunikace zahrádkové a okolní přírody – skládky nepotřebných květináčů, oddenků přebujelých okrasných rostlin, obsahy kompostů a žump. Představují jednosměrně – tedy směrem ven – fungující bránu, odkud se mohou úspěšně zplanělé druhy šířit do volné přírody.
Nejvýraznějším rysem aktivní zahrádkářské kolonie je absence zpětného toku (venkovní přírody dovnitř); okolní příroda je tu nemilosrdně potlačována, často i chemickými prostředky, herbicidy a pesticidy. Velmi zajímavá jsou ovšem dekadentní stádia vývoje zahrádkářských kolonií: opuštěním několika buněk kolonie vznikají zárodečná oka úpadku; opuštěné ovocné zákrsky mizí pod hustým pokryvem akátů a ořešáků, škraloup merlíků a lebed likviduje hnijící brambořiště a jahodiště, hustá vlna chmelu a opletek strhává k zemi postupně se rozpadající pařeniště a skleníky. Papundeklová obydlí zahrádkářů-poustevníčků osidlují vosy, mravenci a potkani.
Opuštěná kolonie zažívá něco jako „pozdní renesanci“, která obvykle trvá až do úplné destrukce buldozery (pokud je místo atraktivní pro stavbu nějakého obchodního centra, kancelářského komplexu nebo bytových domů). Jak už jsem ale uvedl výše, zahrádky ani po fyzickém zániku kolonií úplně nemizí a jejich rudimenty přežívají na úpatí paneláků.

(dokončení rozhovoru http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/D384B50B428B28E8C12571EE007067CE)

autor Pavel Houser