Student World

(pokračování předchozí části rozhovoru, viz http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/09BA8209A84A862CC12571EE006F4CDA)
Hovoříme s Mgr. Jan Šturmou – postgraduálním studentem katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK; pracuje na disertačním tématu „Kulturní geobotanika velkoměsta“, ve svém výzkumu se zabývá velkoměstskou vegetací a její souvislostí s urbanistickými a sociologickými fenomény města.

Minule jsme skončili u toho, že zahrádkářské kolonie kromě jiného fungují jako zdroj rostlin, které pak mohou zplanět. Jaké jsou nejznámější zplanělé rostliny a co je pro ně typické jako pro celek?

Na rozdíl od agresivních, viditelných invazních druhů, zplanělé rostliny působí spíš roztomile, nesměle… oceňujeme jejich odvahu utéct dvacet metrů od mateřské zahrádky, vzdát se láskyplného opečovávání pečlivých zahradníků, odvahu zkusit si přežít na chodníku uprostřed města místo na oraném, hnojeném poli… Předěl mezi invazním a zplanělým druhem není ostrý, spíš druhé může být přechodným stádiem prvního: po stadiu zplanění může nastoupit invazní chování – ale také nemusí. Faktorů, které rostlinu „osvítí“ tak, že dokáže „spatřit“ volnou niku a pochopit, že i mimo skleník bude také dobře, je nevypočitatelně – od „vnějších“- třeba jarní přízemní mrazíky, vápnitá půda, atd.- po „vnitřní“; stačí třeba jen malý časový posun reprodukční strategie, kvetení o týden dříve…
Některé zplanělé rostliny to však nikdy nepochopí (nebo to zatím nepochopily) a drží se pěkně nablízku lidmi udržovaných populací nebo v konzervativních, pomalu se měnících biotopech, kam byly vysazeny.Velmi pěkné ukázky tohoto fenoménu můžeme spatřit v „staronové“ divočině zaniklých sudetských vesnic: zvěšinec zední melancholicky visí na vlhkých pískovcových zdech, na jejich úpatí žloutnou chomáče dymnivky žluté, klony rybízu a meruzalky zlaté pomalu zabírají prostor pod polomrtvými jabloněmi.
Zvěšinec zední ale obepíná třeba i okapové roury Žižkova, plazí se mezi vlhkými spárami kočičích hlav; úzké uličky Perugie, stín italské siesty, pinie; přenášení útržků mediterránu. Kuriózním případem zplanění je poměrně solidní populace opuncií na bezlesé části vrcholu Lovoš v Českém Středohoří:už se těším, až se Opárenské údolí (údolí pod Lovošem, kolmé na tok Labe) přejmenujeme na Llano Estacado.

Dobře, uvedl jste, že zplanělé rostliny jsou něco jiného než ty invazní. A druhá skupina?

Invazních druhů rostlin je u nás v současnosti několik stovek; mají většinou sklony naprosto dominantně osidlovat některé biotopy; ty nemusí být zdaleka jenom „antropogenní“- často jde i o lesy, břehy potoků a řek.
Jenomže i tady je název „invazní“ lehce zavádějící, protože si hned představíte vojáky, budete mít asociace na dobyvatele nebo rovnou teroristy. Výsledkem je představa invazních rostlin jako perfektně vybavených, pohyblivých a agresivních vojáků, maskovaných v malarické bažině. Jako by bolševník velkolepý vraždil obyvatele vesnic spěchající na vlak slunným odpolednem. K téhle představě přispívá, že bolševník je rostlina skutečně obřích rozměrů a Evropou se šíří značnou rychlostí. Negativní publicita vede k tomu, že jeho obří, krakenovité listy budí až posvátnou hrůzu.
Daleko méně známé jsou nenápadné, spíše lesní rostliny: netýkavka malokvětá se během zhruba sto padesáti let rozšířila z několika evropských (u nás pražských) botanických zahrad na území prakticky celých Čech vyjma hraničních hor – je to malý, křehký, prakticky jenom z vody postavený kočovník pocházející z oblasti západního Mongolska; sítina tenká ze Severní Ameriky je značně rozšířenou rostlinou nenápadně rostoucí téměř na všech vlhkých lesních cestách a průsecích.
V souboji o to, kdo se stane nejznámější a nejděsivější agresor, vyhrávají ty druhy, které byly do našich zemí pozvány jako krasavci botanických zahrad: bolševník velkolepý byl a dodnes je velmi oblíbenou dekorativní rostlinou. Japonský samuraj křídlatka si zase výrazně získává obyvatele střední Evropy virtuózní schopností neprostupně, rychle a nadlouho zarůst téměř jakýkoliv bordel (což je u nás a dál na východ dost zasloužilá vlastnost) a dnes je to takový náš malý český bambus.
Snad ještě třetí příklad: Na konci léta obklopí okolí měst obří sirnaté vyrostlice zlatobýlu kanadského… už chybí jen šmolková, plovoucí obloha a hořká vůně pozdně rumišť. Mimochodem myslím, že lidé hodně vnímají některé invazní rostliny i proto, že často tak výrazně voní.

Jako významný prvek krajiny, který přispívá ke vzniku nové divočiny, jste uvedl nádraží a železniční tratě. Mohli bychom se u nich zastavit trochu podrobněji, podobně jako u zahrádkářských kolonií?

Nádraží a tratě fungují na vegetační úrovni jako analogie internetu. Nádražní prostor je perfektně zařízený server invazních a zplanělých druhů, které přicházejí jako spam spolu s maily (vlaky) plnými obilí, bavlny a ostatních zemědělských produktů.

No, možná jsme se těmi přirovnáními nechali trochu unést…

Střízlivě řečeno, stará, rozlehlá a členitá nádraží mají obrovské kapacity na uchovávání velkého množství rostlinných druhů s výrazně rozdílnými ekologickými vlastnostmi.Může za to vysoká diverzita nádražního prostředí: suché pahrbky, vlhké koleje, živinami velmi dobře zásobená močeniště, dlážděné cesty, suché stráně, zpustlé truhlíky a různě udržovaných zahrádek. Nádraží je v okolní krajině často velmi autonomní jednotka, kombinace farmy (na stanicích z doby Rakouska-Uherska si nádražáci dodnes chovají slepice a pěstují brambory), zahrady, hospody (za zmínku stojí výrazný fenomén nádražních hospod, jejichž okolí se vyznačují výraznou koncentrací dusíku) a kamenité stepi.
Spletitý filtr nahuštěných, extrémně různorodých biotopů účinně zachycuje exotické druhy z celého světa. Mechanismus jejich paměti spočívá hlavně na dvou principech: klonalitě a rozsáhlé, odolné a dlouhodobě perzistující půdní semenné bance. Lidé se samozřejmě snaží nádraží nějak udržovat a tu a tam zasáhnou. Podzemní oddenky třtiny křovištní, stejně tak jako tuhá semena merlíků a lebed, nemají ale běžné koncentrace herbicidů šanci výrazněji ohrozit. Krom toho, nepřehledná a zákoutitá prostředí větších nádraží nejsou nikdy herbicidy zasažena bezezbytku; z opuštěných koutů nádražní vegetace regeneruje během velmi krátké doby. Odtud, ale i ze železničních tratí (které fungují obdobně, jenom nemají takovou kapacitu), se pak zplaňující druhy šíří do volné krajiny.

Jako způsob rozrušení „původní“ krajiny i lidského nakládání s krajinou fungují zřejmě i v posledních letech obávané záplavy. Jak tenhle fenomén souvisí s naším uvažováním o nové divočině?

Záplavy by podle mého názoru mohly tvořit „nové divočině“ v jistém ohledu naopak tvrdou konkurenci – ve středoevropském prostoru bylo okolí řek a větších potoků zhruba do konce 19. století asi nedivočejší a nejnepředvídatelnější součástí naší přírody. „Nová divočina“ v tom smyslu, v jakém se o ní bavíme, prakticky neexistovala: potřebné druhy rostlin na našem území sice již vesměs žily, jejich masivnějšímu šíření však dobře bránily tradiční zemědělské praktiky (hlavně pastva) a intenzivní hospodářský zájem o 99 % rozlohy využitelné krajiny. To se změnilo s tím, jak dnes ekonomika funguje odlišně…
Reliéf i vegetace údolí neregulovaných řek se po povodni přeskupí jako sklíčka kaleidoskopu; je to časoprostorový mišmaš sedimentace a eroze. Druhové složení takových míst se nápadně podobá vegetaci výsypek nebo štěrkoven.
Ale hlavní rozdíl je asi přece jen ve vnímání. Narozdíl od nové divočiny, jejíž existenci většina obyvatel měst do určité míry přece jen skousne nebo i kvituje s povděkem (to když zrovna přebývá staré kanape nebo lednička), povodně jsou jev mnohem obávanější. Dlouhodobá existence štěrkové náplavky nebo bahnité tůňky na Staroměstském náměstí by svědčila o zániku města, porušení homeostáze, selhání imunity. Neměla by ani punc něčeho nového – to už tady přeci jednou bylo, pravěké dno Vltavy dnes leží několik metrů pod kočičími hlavami.
Fakt je, že záplavy přinášejí do nové divočiny na okrajích měst další nečekané kontexty a obsahy – vyplavují kdesi sila a zavalují akátové lesy nebo bezinková houští semenáčky řepky olejky a rajčat; přinášejí mezi merlíky a laskavce rostoucí na rozmokvaných obvazech vařečky, olejové skvrny, mrtvoly psů a slepic. Nové půdní bakterie. Pomáhají v šíření invazních druhů, jejichž těžká semena se kutálejí po bahnitých dnech řek – konkrétně třeba netýkavky žlaznaté; transportují životaschopné útržky oddenků křídlatky; velmi efektivně a rychle tak šíří novou divočinu do míst, kam ještě nedorazila.

Nakolik je nová divočina obecným trendem na okrajích větších měst a nakolik má na okrajích každého města specifický charakter? Často mi není jasné, nakolik podobné úvahy představují něco obecného a nakolik popisují spíše to, co se odehrává na okrajích Prahy.

Pro každé větší město je typický nějaký vegetační vzor, tvořený pohybujícími se ploškami s obdobnou vegetací; jsou tu rozlišitelné různé zóny podle toho, jak intenzivně v nich změny probíhají: pro centrum je typická relativní stagnace, konzervativní vzhled a management. Největší podíl tu zaujímají slané polopouště dlážděných chodníků silnic,vápnitých dvorků a pravděpodobně i okolí tradičních hospod; to vlastně žádná nová divočina není; roste tu několik odolných, většinou klonálních druhů schopných extrémní slanost a vysušování snášet; existují tu zřejmě od založení města.
Relativně konservativní jsou také výrazné přírodní fenomény, které jsou schopny zachovat si i v městském prostředí svoji identitu- skály, strmé svahy, zalesněné kopce… ačkoliv jsou většinou pozměněny minimálně silnou eutrofisací, spadem prachu a ostatními „výdechy z tlamy města“.
Protipól centra je okraj:společné obratiště městských a „venkovních“ fenoménů, periferní jiskření: na periferii se hromadí artefakty vzniklé křížením města a okolní krajiny, crossing-over s okolními městy, zeměmi, venkovskou krajinou. Vznikají bastardi a embrya obskurních krajin jsou často abortována chvíli po početí.Laloky periferie vybíhají jak ven do „venkova“, který už venkov není, a vnikají i dovnitř do města, do dvorků domů a přívětivých zavlažovaných parků a zahrad.
Periferie města se prudce pohybuje směrem ven, místy nedůsledně a zanechává za sebou stopy uprostřed nově vznikajících čtvrtí.Později se může znovu rozvinout přímo v centru, na zanedbávaném dvorku v bloku činžáků. Třeba taková Praha je vegetačně výrazně dvoutvářné
město: 80 % ulice patří centru, 80 % dvorků periferii, za vstupní bránou bloku domů začíná úplně jiný svět- stinné suťové lesy, husté šeříkové křoví nebo bortící se, zarůstající továrny… někdy tu jsou i malá políčka, ve vnitroblocích se dobře daří rajčatům nebo okurkám.
„Nová divočina“ je bytostně závislá na existenci něčeho staršího, tradičnějšího; její vtip spočívá v šaškovských parafrázích procesů v „tradiční“ krajině, její podstatou je černý humor enšpígla. Proto o ní můžeme uvažovat jenom ve městech a krajinách s alespoň částečně zachovalým historickým a urbanistickým konceptem: v Mostě a okolí nebo v albánské Tiraně je asi potřeba přemýšlet jinak.
Mám dojem, že v Evropě existují některá velmi obecná pravidla, chceme-li odhadnout, jaký podíl města zaujímá „nová divočina“: pro velmi vysoký podíl hovoří komunistická minulost země a nevyřešená urbanistická koncepce, popřípadě nedostatek peněz na „kultivování“ všech zapomenutých městských zákoutí.
S tím souvisí i vliv velikosti: čím větší a členitější město, tím větší pravděpodobnost „stínů pod svícnem“. Není to ale určitě závislost lineární: menší města se do určité rozlohy podobají víc vesnicím, s malou nebo žádnou přechodovou zónou mezi jádrem a venkovem; pro každou kulturní oblast pak existuje více či méně prudký přechod a město, které překročí určitou hranici velikosti a členitosti, se stává ruderálním rájem. Určitě je také důležitý počet nádraží, přístavů nebo zahrad, sloužících jako zdroj exotických komponent nové divočiny, zdroje její odlišnosti; nemají však význam samy o sobě, nové druhy musí mít příležitost kde růst – tak třeba plaménkové a loubincové džungle by nevznikaly bez rozpadlých drátěných plotů nebo ruin budek, ubytoven, členitých ruin různých „squattů“.
Shrnul bych to do několika základních faktorů, ovlivňujících vzhled a dynamiku nové divočiny: velikost a historie města, členitost terénu, složení obyvatel, hustota osídlení a historie jednotlivých městských čtvrtí (ne administrativních, ale „přirozených“- ve smyslu například dělnického Žižkova versus intelektuálních Vinohrad)… Dalších podobných faktorů je spousta a podstatné na nich je, že jsou převážně kulturní, sociologické: nová divočina je kulturní artefakt fungující na parafrázovaných „přírodních“ procesech volné krajiny a přírodní podmínky vlastně jenom omezují její jinak v podstatě nekonečnou diverzitu.
Některé složky tohoto typu přírody jsou úzce vázány na konkrétní skupiny lidí, na jejich způsob života, jiné zase vznikají jen díky kolapsům v městské ekonomice nebo urbanismu.Vposledku zásadní vliv má určitě „bohatost“ města: čím víc má peněz, tím víc se zapomenuté kouty mění na syntetické parčíky nebo přecházejí v souvislou zástavbu. Naprostá přeměna „antropogenní divočiny“ v opečovávanou, sterilní zeleň (hrozné slovo znamenající zelenou výplň mezi paneláky – nemohla by to být třeba plíseň nebo sinice?) ale asi nehrozí; a kdyby se to přeci jenom stalo, města by byla velmi nudná a sterilní.

autor Pavel Houser