Ač jsou jména nejednoznačná, přece jen o minulosti vypovídají více než pouhá identifikace nějakého vzdáleného otcova předka. Například v Anglii jsou jména v čase méně stabilní než ve Francii, kde bychom ještě před sto lety většinu stejných jmen nalezli v tomtéž départementu. Ukazuje se, že Britové se stěhovali po okolí více než jejich francouzští bratranci. Kromě toho je manželství dvou lidí s týmž příjmením – což je dobrá indikace příbuzenského křížení – mnohem méně časté na anglické straně Lamanšského průlivu.
Geny, stejně jako jména, jsou dávnými systémy totožnosti. Jsou rozmanité a mění se s během generací, ale na rozdíl od příjmení dokážou uchovat historii po tisíciletí. Jak se chromozom Y mění mutací, zaznamenává minulost dvěma různými způsoby. Je dobře vybaven nefunkční DNA. Většina této DNA, stejně jako zbytek genomu, má malou mutační rychlost. Jednou za několik tisíc generací se v DNA změní jedno písmeno nebo se kousek mobilní DNA přemístí do nového domova. Tyto velké, ale vzácné mutace – něco jako „Gunnison“ v příjmeních – rozdělují chromozomy ve světě do sérií dávných a oddělených tříd. Stovky takových haploskupin už byly ve světě zmapovány.
Mužské chromozomy nesou i krátké sekvence DNA opakující se od začátku do konce, dvakrát, třikrát, desetkrát. Pro tyto prvky je typický vysoký výskyt mutací, s průměrným posunem v počtu opakování jednou za 300 nových spermií. Proto také mohou během několika generací vznikat velké rozdíly. Tyto haplotypy – Gemové
a Jamesonové genetického světa – rozdělují každou haploskupinu do ohromného počtu menších linií, které se mění určitou rychlostí.
Haploskupiny a haplotypy vázané na chromozomy Y vypovídají o minulosti daleko víc než většina genů, protože na rozdíl od informace rozptýlené po celém genomu není jimi nesená informace přeházena v každé generaci. Výsledkem je, že chromozom naznačuje zřetelně, v jakém pořadí jednotlivé mutace nastaly. Příjmení James, Gems, Gemson a Gimson mohou být seřazena pouze do jediné logické série a totéž platí o opakovaných sekvencích na chromozomu Y. Vypracování systému divergence ve vzorku takového chromozomu poskytuje pak vysoce rozvětvený strom otcovského následnictví. Mnoho lidí se snaží na základě svého jména sestavit rodokmen.
Tráví pátráním v záznamech farností nebo v seznamech cestujících na lodi v honu na předky léta a někdy až s jistou posedlostí. Těch 50 milionů občanů, kteří v roce 2001 na internetu vyhledávali informace o sčítání lidu ve Spojeném království roku 1901, způsobilo zhroucení adresy a o genealogii se teď na webu zajímá více účastníků než o jakékoli další téma kromě pornografie. Genetika dodává tomuto snažení další impulzy. Oxford Ancestors (s jejich testem linie Y díky dr. Sykesovi z oné slavné univerzity), Relative Genetics, Family Tree DNA a další, kdo nasedli do vozu historie, vám rádi pomohou. Těch 200 dolarů za vzorek není nijak málo, ale pár dní s DNA vám řekne více než roky v archivech.
Příjmení pomáhají při pátrání v otcovských liniích, kde pouze muži předávají dědictví (třebaže, pokud jde o jména, i ženy se někdy mohou zapojit). Toto pravidlo původu stálo sice u základů římského impéria a mnoha dalších společností, ale obsahuje fatální omyl, který způsobuje, že jakýkoli rodokmen, politický nebo genetický, založený na mimopohlavní dědičnosti nemůže přetrvat.
Sňatek váže dohromady dva lidi a čtyři kopie jejich chromozomů, ale vnáší do hry jediný chromozom Y, takže mužské chromozomy se vyskytují čtyřikrát méně často než všechny chromozomy dohromady. Protože je jejich populace tak malá (a ještě se zmenšuje, jestliže ti, kdo je nesou, jen málokdy vítězí v erotické bitvě), riziko náhodného vymizení jakékoli mužské linie, ať už císařské nebo plebejské,
narůstá.
Záznamy o tisících britských rodin v minulých pěti stoletích ukazují, že v průměru třetina mužů neměla vnuky, což znamenalo konec otcovské linie a ztrátu jejího chromozomu. Takové náhodné ztráty v malých populacích mají značný a trvalý účinek. Jakmile jeden typ zmizí, ihned se zvýší výskyt jiných a s postupem generací stále méně otcovských linií přetrvává. Během času způsobí náhodná evoluce tohoto druhu, že izolované skupiny se začnou rozcházet.
Hledání synů v římské aristokracii (a v současné japonské císařské rodině) ukazuje na alarmující tendenci otcovských linií, ať jsou sebemocnější. Efekt je značný: ani jediné jméno z 5 000 jmen feudálních rytířů zahrnutých v Knize posledního soudu Viléma Dobyvatele už nežije. Jediný způsob, jak si zachovat odznak šlechtického stavu, příjmení nebo genu, je dát sexualitě šanci a dovolit, aby linie proběhla občas ženskýma rukama. Normanská aristokracie (na rozdíl od jejích následníků na anglickém trůně) byla v této věci přísná, a tak se rytíři Viléma Dobyvatele brzy z dějepisu vytratili.
…
I když /evropští/ muži mohli být v několika posledních koloniálních stoletích dobrodruhy, po většinu doby zůstávali doma. Anglické slovo „husband“ (manžel) vzniklo ze staroanglického „house dweller“ (ten, kdo bydlí doma), což je v příkrém rozporu s představou násilníků a plenitelů, protože většinu doby setrvávali muži opravdu na rodné hroudě.
Manželé cestovali méně než manželky z důvodů finanční prozíravosti. Zemědělci předávají půdu svým synům. Ti si do domácnosti přivádějí ženy pocházející znedaleka a během času se geny nadále šíří spíše přes ženy než přes muže.
Dávná mužská letargie setrvala téměř do současnosti. Například Italové stále udržují zvyky starých Římanů. Devět desetin svobodných mužů žije u rodičů (nebo v témže bloku obytných domů) a na mnoha místech žije čtvrtina sezdaných párů v manželově rodičovském domě, protože „ženin dům je jako vězení“. Ve své neochotě stěhovat se následují italští muži francouzského filozofa Blaise Pascala. Ten hlásal, že mužova nespokojenost začíná tehdy, když se odstěhuje z domova. Všude ve světě se muži drželi této rady. Celé tisíce let postupovaly tři ze čtyř společenstev podle římského příkladu a dcery se stěhovaly, aby se připojily k otcovské linii, zatímco synové zůstávali tam, kde se narodili.
Pak se ekonomická rovnováha změnila a evropští nositelé chromozomu Y začali být mobilnější. A miliony nositelů chromozomu Y se stěhovaly z domova. Tak jak chudoba vyháněla miliony Italů i příslušníků dalších národů z jejich rodné země, proudila jména – i geny – do Nového světa. Synové římského císařství zanechali stopu v New Yorku, jak si povšimne každý návštěvník tamní čtvrti Little Italy, i dále na jihu. Dodnes je mužské dědictví v některých oblastech Brazílie, pokud jde o jména a geny, zřetelně vázáno na Romula a Rema.
Stejně smělí byli Britové. V Amerikách žije mnoho Sykesů a ještě více Američanů nese příjmení James, nemluvě o záplavě jména Jones. Miliony Američanů mají předky v Evropě a na jejich hladu po detailech jejich minulosti se přiživuje genealogický průmysl.
Tento text je úryvkem z knihy
Steve Jones: Y: Původ mužů, Paseka 2008
podrobnosti na stránkách vydavatele
Viz také:
Jak získat chybějící chromozom?
Evoluce pohlavních chromozomů
