Proč by si měl každý ochránce přírody přečíst Lomborga?

Biologie | 26.04.2006

Spousta z toho, čím nás Litanie straší, se buď nekoná, nebo probíhá podstatně mírněji. Lidská populace roste, ale pomaleji, než předpovídali pesimisté, a její růst se zpomaluje. Základních surovin neubývá, a pokud ano, na obzoru se rýsují náhrady. Globální rozloha lesů se zmenšuje jen pomalu a v některých oblastech lesů přibývá. Zelená revoluce v zemědělství zajišťuje stále víc potravin pro stále víc lidí a pokud obyvatelé některých zemí hladovějí, mohou za to spíše banditismus politiků a obchodní bariéry než narušené životní prostředí.

Sdílet

Když v roce 2001 vydalo nakladatelství Cambridgeské univerzity knihu Skeptický ekolog Bjorna Lomborga, zvedlo se tsunami nesouhlasu. Stuart Pimm a Jeff Harvey v časopisu Nature přirovnali knihu ke kolekci seminárních prací psaných fakultními ignoranty, obvinili autora z neobjektivní práce s prameny a neváhali ani napadnout odborný kredit nakladatelství. Populární Scientific American otiskl jedenáct stran nelítostné kritiky od čtyř vědců (S. Schneider, J. P. Holdren, J. Bogaarts a T. Lovejoy), označených – pro větší důraz – jako redakční materiál. Zdrcující výpady se objevily i v dalších periodikách, vznikly internetové domény věnované vyvrácení Lomborgových tezí (nejproslulejší je asi www.anti-lomborg.com), argumenty ad hominem hraničily s vulgárními urážkami. Korunu všemu nasadil zmíněný Scientific American, když odmítl uveřejnit Lomborgovu odpověď na redakční útok. Možná i proto se Skeptického ekologa, vedle osobností ze světa ekonomie a politiky, zastali i někteří specialisté na životní prostředí. Samotný Nature otiskl hned dvě znepokojené reakce čtenářů na recenzi Pimma a Harveye (což je v časopisu jeho formátu věc nevídaná). Recenze v konkurenčním Science byla psána mnohem věcnějším tónem a odpustila si osobní výpady.
Čtenáře bude především zajímat, kdo má pravdu – zda tvůrci Litanie, všeobjímajícího strachu ze zhoršujícího se prostředí, nebo Lomborg se svým skeptickým optimismem. Ač se pokládáme za (dost) radikální ochranáře, předešleme, že velký kus pravdy má Lomborg. Spousta z toho, čím nás Litanie straší, se buď nekoná, nebo probíhá podstatně mírněji. Lidská populace roste, ale pomaleji, než předpovídali pesimisté, a její růst se zpomaluje. Základních surovin neubývá, a pokud ano, na obzoru se rýsují náhrady. Globální rozloha lesů se zmenšuje jen pomalu a v některých oblastech lesů přibývá. Zelená revoluce v zemědělství zajišťuje stále víc potravin pro stále víc lidí a pokud obyvatelé některých zemí hladovějí, mohou za to spíše banditismus politiků a obchodní bariéry než narušené životní prostředí. Ovzduší a voda ve vyspělém světě jsou stále čistější, dokonce i v rozvojových zemích se objevují náznaky zlepšení. Mnohé ohrožené druhy, jež podle pesimistů měly dávno vyhynout, jaksi nevymírají. A konečně, některá rizika jsou zcela virtuální: strach z geneticky modifikovaných potravin hraje do ruky dotovaným evropským farmářům, aniž by měl se životním prostředím cokoli společného.
Bylo by ale příliš povrchní tvrdit, že výpady kritiků byly zcela bezpředmětné. Vesměs šlo o osobnosti světových jmen, s těžko zpochybnitelným akademickým kreditem. Porozumíme-li jejich argumentům, můžeme porozumět mnoha aspektům soudobé debaty o životním prostředí.
Začneme námitkou vznesenou mimo jiné Paulem Ehrlichem na stránkách časopisu Trends in Ecology and Evolution. Vytkl Lomborgovi, že ochráncům životního prostředí podsouvá argumenty, jež oni nikdy nezastávali, nebo možná ano, ale v jiném kontextu, načež takto posunutá tvrzení rozseká na cucky. Tato rétorická lest, v angličtině označovaná jako straw man (česky asi „strašák“), do vzdělané debaty skutečně nepatří. Čteme-li Lomborgovu knihu, opravdu se tam s vyvracením strašáků setkáváme na každém kroku. Zvláště tehdy, když autor nepolemizuje s akademickými ekology, ale s mediálně silnými institucemi, jako jsou Worldwatch Institute Lestera Browna, Greenpeace či o něco umírněnější World Wide Fund for Nature (WWF), případně s masovými tiskovinami, jako je časopis Time, jež s oblibou přebírají radikální argumenty. Není divu, že ekoradikálové se při sledování radikálních cílů občas neudrží a prezentují jen data napovídající na blízkou katastrofu, případně zamlčí míru neurčitosti v pesimistických prognózách. Náklonnost médií ke katastrofickým scénářům si ani nezaslouží komentář. Útočit na radikály a média pak je skutečně snazší, než polemizovat s mnohem opatrnějšími závěry akademických ekologů. Lomborg nicméně opakovaně zdůrazňuje, že veřejnost vnímá debatu o životním prostředí spíše přes tiskové zprávy Greenpeace či reportáže médií než přes vysoce technická zjištění publikovaná ve vědeckých časopisech. A právě s vnímáním veřejnosti Skeptický ekolog polemizuje. V tomto kontextu jsou Lomborgovy výtky, byť jsou trochu nefér vůči akademickým ekologům, zcela oprávněné.
Proč se ale seriózní badatelé jako Ehrlich, Lovejoy či Pimm tak vyhraněně postavili na stranu radikálů? Máme-li spor pochopit, musíme jít hlouběji, k etickým východiskům obou stran. Lomborg hned v úvodu píše, že v jeho koncepci, „…potřeby a touhy lidského rodu jsou úhelným kamenem našeho hodnocení stavu světa. Neznamená to, že by zvířata a rostliny neměly svá práva, nýbrž to, že základem bude vždy hodnocení z hlediska člověka“. Svůj pohled pak důsledně uplatňuje: v ochraně životního prostředí je správné to, co efektivně zachrání či zkvalitní nejvíce lidských životů. Na Ehrlicha, Pimma či další kritiky to musí působit cynicky. Vesměs jde o přírodovědce, kteří své životy zasvětili studiu zvířat a rostlin v jejich přirozeném prostředí. Během svých kariér opakovaně dokumentovali zanikání populací a druhů vinou člověka, ze všech sil se mu snažili bránit (stejně jako se lékaři snaží bránit infekci, byla to ostatně jejich práce) a nikdy se netajili, že každou takovou ztrátu pokládají za nenahraditelnou. Někteří (jako Paul Ehrlich) dokonce otevřeně přiznávají, že kdyby si měli vybrat mezi světem s větším počtem lidí žijících ve větším blahobytu a světem s většími prostorami člověkem neovlivněné divočiny, vybrali by si druhou možnost. Jejich rozhořčení nad Skeptickým ekologem vyplývá ze střetu dvou alternativních etických koncepcí. Sám Lomborg ale upozorňuje, že alternativní koncepce – kdy jsou tučňáci a borovice důležitější než lidé – jsou zcela legitimní, pokud je jejich zastánci dokážou obhájit (s. 119).
Snad právě proto, že pocházíme z tábora Ehrlicha a Pimma, vidíme v obhajobě alternativních koncepcí největší slabinu Lomborgových kritiků. Není snadné si přiznat, že papoušky tichomořských ostrovů či kalifornské motýly chceme chránit především proto, že svět s nimi pokládáme za pestřejší a zábavnější. Vyžaduje to, když nic jiného, kus odvahy. Mnozí ochranáři podlehli ďáblovu mámení a aby legitimizovali ochranu papoušků či motýlů, začali si vypůjčovat témata z oblastí, jež s papoušky ani motýly primárně nemají mnoho společného. Jednou je ochrana prostředí pro člověka, tedy vlastně téma Lomborgovy knihy, druhou pak anticivilizační odpor k technické civilizaci jako takové. Je snadné ukázat, že obě výpůjčky koření v myšlenkovém prostředí šedesátých let. Tehdejší akademická ekologie věřila v koncepci přírodní rovnováhy, podle níž se všichni živí tvorové společně podílejí na zdraví ekosystémů a tudíž i štěstí lidstva. Obdobně společenská kontrakultura viděla v divoké přírodě ideál, kontrapunkt nenáviděné technické civilizaci. Výsledná koalice ochranářů přírody, ochranářů prostředí a (zpravidla levicových) romantiků dala vzniknou zelenému hnutí, jak je známe dnes. Dnes sice víme, že popsané spojenectví není vůbec nutné, že mezi papoušky a motýly, životním prostředím a technickou civilizací mohou existovat všechny představitelné vztahy, ale stará spojenectví se opouštějí těžko.
Hezky se to ukazuje na místech, kde Lomborg přistihuje Litanii při protimluvech. Moderní zemědělství si vystačí se stále menšími rozlohami půdy, což je pro člověka jistě přínosem. Ochranáře by ovšem mělo znepokojovat, že ústup od tradičního hospodaření je v některých krajích v Evropě a Asii nejvážnější příčinou ztrát druhové rozmanitosti. Průmysl znečišťuje ovzduší dusíkem a sírou, a ty současně zlepšují zemědělské výnosy. Co je pro zemědělce pozitivní, zároveň ohrožuje tisíce druhů závislých na živinami chudých půdách. Těžba nerostných surovin vyčerpává suroviny, ovšem lomy, výsypky a haldy mohou v některých krajích patřit k druhově nejpestřejším stanovištím. Neustálé nářky nad úbytkem lesů vyvolaly ve většině veřejnosti dojem, že sázení stromů odvrací ekologickou katastrofu. Jenže sázení stromů může i škodit. Ohrožuje unikátní druhy bezlesých stanovišť (například v oblasti Středozemního moře), a nedávná studie v časopise Science upozornila i na další nebezpečí, například okyselování půd.
Skutečně se zdá, že Lomborgovy kritiky nejvíce rozlítilo, když poukázal na vrozené rozpory zeleného hnutí. Skeptický ekolog přitom ochranářům paradoxně ukazuje cestu, jak z rozporů vybřednout. Navrhuje přece, abychom si ujasnili priority, ať jsou jakékoli, a pak je sledovali se stejnou efektivitou, s jakou Lomborg usiluje o zachráněné lidské životy. Jako ochranáři (kterým jde mimo jiné o motýly, oblíbenou skupinu Paula Ehrlicha) můžeme začít efektivnějším nakládáním s dostupnými prostředky. V České republice za posledních 100 let vyhynulo 11 % denních motýlů a dalších 30 % vymírá. Daňoví poplatníci přitom každoročně utratí asi tři miliardy korun za kompenzace zemědělcům, jež mají zvýšit biologickou rozmanitost krajiny. Vymírání motýlů to nijak nezpomaluje, byť by je, pokud by byl efektivně vynaložen, pravděpodobně zastavil zlomek této částky. Dosud se však nenašel žádný Lomborg, který by provedl příslušné výpočty.
Podstatně věcnější výtky adresoval Lomborgovi Michael Grubb v Science. Souhlasil, že mnohé ukazatele životního prostředí se zlepšují, ale ptal se, zda bychom se zlepšení dočkali nebýt tlaku zeleného hnutí a následného zájmu médií a politiků. Faktem je, že zákazů polychlorovaných bifenylů či snížení emisí síry bychom se bez dohledu veřejnosti dočkali mnohem později. I to, že ohrožené druhy vymírají pomaleji, než předpovídaly pesimistické předpovědi, je zásluha soustředěného úsilí přírodovědců a nemalých finančních nákladů. Lomborg v tomto směru nehraje zcela fér. Otázkou ovšem je, kolik Litanie si můžeme dovolit. Přílišný pesimismus skutečně brání konstruktivně řešit problémy, nebo je dokonce zhoršuje. Pokud uvěříme, že lesů nezadržitelně ubývá, můžeme v panice zalesnit unikátní stepní enklávu; pokud dojdeme k přesvědčení, že většina druhů je odsouzena k vymírání, můžeme vzdát snahy o zakládání rezervací nebo jiná ochranářská opatření.
Budoucí profesionální ochranáři se někdy ptají, nakolik je politicky bezpečné otevřeně debatovat o dědičných rozporech jejich oboru, včetně těch, kdy se ochrana ohrožených druhů ocitá v rozporu se zájmy člověka. Skeptický ekolog odpovídá jasně. Jedinou rozumnou možností je otevřená debata, včetně přiznání nejistot a problémů. V opačném případě na ochranářské rozpory upozorní protistrana, což nakonec uškodí všem.