Lysenkistická pavěda bývá s oblibou charakterizována jako nauka o téměř volných přechodech mezi druhy pod vlivem vnějšího prostředí (tedy snad cosi na způsob lamarckistické evoluce). I pokud pomineme fakt, že pěnkava v kukačku ani pšenice v žito se před našima očima nemění, kde tyto koncepce mají hlavní problém?
V zásadě není vyloučeno, že by organismus obsahoval ve svém genomu dva (či více) alternativních plánů ontogeneze a podle vnějších podmínek by se realizoval pouze jeden z nich. Konec konců, v genomu sexuálně se rozmnožujících živočichů existují plány pro dvě formy pohlavní formy, přičemž přepínání mezi oběma plány je alespoň do určité míry možné i hormonálně ("negeneticky" – tj. proměny pohlaví ve smyslu fenotypu bez zásahu do genomu). Nenechme se zmýlit módními genderovými zkazkami o tom, že pohlaví je sociální konstrukt. U člověka není pohlavní dimorfismus nijak radikální, přečtěte si ale třeba Sexuální poradnu dr. Tatiany (http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=31) a uvidíte, že v řadě případů bychom mohli různá pohlaví s trochou neznalosti považovat klidně za různé druhy. Takže – více tělních plánů v jednom genomu opravdu může fungovat.
Více ontogenetických plánů existuje také u organismů, které v životě procházejí různými vývojovými stadii. Zde sice obvykle nevzniká rovnou dospělec, ale do finálního stadia vývoj larvy často dospět vůbec nemusí – pokud je třeba už v larválním stadiu možné rozmnožování (viz třeba u mloků http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/35AC94691FB57FD3C1257067003CF79B).
Předpokládá se, že přepínání ontogenetických programů hrálo velkou úlohu v evoluci, byť část z těchto koncepcí jsou asi spíše bajky ("strunatci jako neotenní stadium ostnokožců", "kambrická exploze" coby jakési rašení postreprodukčních fází, u kterých byla posléze "vypnuta" larvální stadia, http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C39DF72B94BCDC91C1256E970048C1B4, kritika těchto pohledů viz např. http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/CF8A3B868209501AC1256F6600423BE8).
V čem je ale základní problém podobných úvah, proč se tedy špatně pěstěná pšenice nemění v žito, jak předpokládali Lysenkovi žáci? Udržovat dva plány vedle sebe, i kdyby existovaly, je totiž náročné – náhodné mutace neustále pracují a boří. Aby oba plány zůstaly funkční, musely by se neustále také skutečně realizovat (což třeba platí v případě pohlaví). Kdybychom se běžně potkávali s pšenicí, která občas vyroste jako žito, nezbývalo by asi, než nad tím pokrčit rameny. Pokud ale pšenice roste jako pšenice, pak i kdyby nějaký ontogenetický "program žito" v jejím genomu někdy existoval, bude náhodnými mutacemi nejspíš dávno rozbit (viz i výše uvedený případ s mloky, kteří, množí-li se v larválním stadiu, ztrácejí schopnost proměny).
Pročež je de facto vyloučeno, aby nám nějaký druh náhle zmetamorfoval v jiný. To ovšem platí pro druhy, o kterých něco víme. Jinak může čtení genomů přinést ještě lecjaké překvapení (ve stylu že ta a ta "medúza" má genom shodný s genomem "červa" XY a že se tudíž jedná o dvě vývojová stadia téhož druhu – to se ale bude týkat nějakých malých obskurních mořských potvor, ne zemědělských plodin kultivovaných tisíce let).
Čímž se dostáváme k původní tautologii – pšenice se v žito nemění, protože se nemění (= běžně to nepozorujeme).
Zdroj: Jaroslav Flegr: Evoluční biologie, Academia, Praha, 2005, a další
podrobnosti o knize http://www.kosmas.cz/knihy/125144/evolucni-biologie/
