Pokud parazit svého hostitele zabije, zpravidla tím sám sobě příliš neprospěje. Obecně se předpokládá, že patogenita parazitů by tedy měla působením přírodního výběru časem klesat. Jenomže to není tak jednoduché…
Čím déle žije hostitel, tím déle žije parazit a může se šířit na další hostitele. Jenomže parazit zápasí i s jinými parazity – mj. s odlišnými kmeny svého vlastního druhu. Odrůda, která se v hostiteli nejrychleji rozmnoží, je tak proti konkurenci ve výhodě i za situace, kdy přitom hostitele zabije (v jistém ohledu platí i opak, v jiném nakaženém jedinci je ve výhodě kmen, který se chová "spořádaně"). Přírodní výběr funguje jak napříč, tak i uvnitř jedince.
V této situaci je potom logické, proč se za určitých podmínek neškodný mikrob náhle mění v zabijáka. Pokud již hostitelský organismus utrpěl nějaký úder, parazit předpokládá, že s gentlemanským soužitím je konec. Hostitel stejně umírá, soužití již nepřináší žádnou výhodu a je čas se co nejrychleji bezohledně rozmnožit, ať to stojí co to stojí. Proto dochází po úrazech k sepsím apod. (parazit nemůže kalkulovat s moderní medicínou, která by jinak jedince i přes ztrátu krve dokázala třeba zachránit).
Pro nás coby hostitele z toho vyplývá, že nebezpečná je zejména situace, kdy dva parazité v nás soupeří o stejné zdroje – např. jaterní motolice i shigella se takto přetahují o to, kdo nám rychleji zničí játra. Za těchto podmínek nelze předpokládat, že další evoluce povede ke vzniku méně virulentních kmenů parazitů.
Co se týče pandemie dneška, tj. nemoci AIDS: Dokud se AIDS stihne rozšířit na další oběti dříve, než nakažený jedinec zemře, není pravděpodobné, že by selekce preferovala kmeny chovající se méně vražedně…
(Zdroj: Randolph M. Nesse, George C. Williams: O příčinách vzniku nemocí, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1996)
