Duby nepěstujeme v sadech zřejmě z toho důvodu, že žaludy nepředstavují právě chuťovou delikatesu. Tyto plody jsou zpravidla hořké a díky existenci taninů také napůl jedovaté, žaludová "mouka" se musí promývat vodou. Jenomže to stále ještě není dostatečný důvod…
Celá řada plodin, které dnes najdeme na polích i zahradách, totiž ve své plané podobě vykazovala podobné vlastnosti jako dub/žalud. Divoké mandle jsou například vysloveně jedovaté (konec konců, ne náhodou se říká, že kyanovodík voní po hořkých mandlích) a hrst plodů se již blíží smrtelné dávce. Totéž pak platí třeba pro maniok. Jeho hlízy opět obsahují kyanidy a musejí se propírat vodou. Přesto však byly právě tyto plodiny vyšlechtěny do podoby kultivarů, dub (či buk se svými bukvicemi) však podobný proces minul. Kde leží kořeny tohoto rozdílu?
První, částečně oprávněná odpověď by mohla znít tak, že většina evropských plodin byla přinesena z kolébky zemědělství – Blízkého východu (tzv. úrodný půlměsíc mezi Egyptem a Perským zálivem). To je ovšem pouze polovina pravdy, protože i v Evropě se po zavedení zemědělství začaly šlechtit místní planě rostoucí plodiny – namátkou lze uvést řadu ovocných stromů, zeleniny i obilnin (žito, oves). Proč tedy ne dub a buk?
Druhá odpověď tvrdí, že na rozdíl třeba od obilí není dub ideálním objektem ke šlechtění. To probíhá kvůli dlouhé generační době jen velmi pomalu, navíc teprve za značný čas od zasetí uzrají první plody. Starat se o duby s vyhlídkou na desetiletou nejistotu nepředstavuje tedy právě nejlepší investicí. Nicméně ani tato odpověď není zcela správná – např. v tropických oblastech byla pěstována řada palem s ještě delším obdobím mezi zasazením a produkcí plodů.
Odpověď dává nejspíše genetika. Hořkost a jedovatost mandlí je řízena zřejmě pouze jedním genem. Pokud došlo k mutaci tohoto genu, bylo možné začít mandle náhle pěstovat. Lze předpokládat, že při křížení poživatelné a původní mandle byla výsledkem stále polovina použitelných stromů (neuvažujeme pro zjednodušení, zda je dominantní původní nebo zmutovaná alela).
Naproti tomu u dubů a buků je vše vlastností většího počtu genů. Muselo by proto dojít k celé řadě mutací současně – a i kdyby k nim došlo, po zkřížení by náhodnou rekombinací téměř jistě došlo opět na hořké žaludy.
Působit mohl snad i následující faktor: člověk při domestikaci plodin nejenom sázel vypěstované odrůdy, ale snažil se zabránit i růstu původních planých forem. To se však u dubů a buků mohlo dařit jen obtížně – kromě člověka totiž evoluci těchto stromů silně ovlivňovaly například i veverky. Většina dubů vyroste údajně ne z plodů volně spadlých k zemi, ale z těch žaludů, které si veverky uschovají v podzemních zásobárnách a posléze na ně zapomenou…
Žaludy, ač bohaté na škrob a olej, tak byly vždy spíše doplňkem potravy evropských lidí, kteří po nich sahali jen v dobách hladomoru.
Zdroj: Jared Diamond: Osudy lidských společností, Columbus, Praha, 2000
