Student World

Jak známe z knih i z reality, základním motorem společenského života všech sociálních tvorů je rodinná protekce – vůči svým příbuzným jsme my, šimpanzi i vlci v průměru mírnější a méně sobečtí než vůči průměrným nepříbuzným.

Ačkoli nás naši rodinní příslušníci štvou mnohem intenzivněji než ostatní lidé (protože s nimi trávíme nejvíc času), v okamžiku krize přesto myslíme hlavně na ně. Evoluční vysvětlení není těžké: některé „mé“ geny přežívají ve mně a v mých potomcích a jiné „mé“ geny v mých příbuzných a jejich potomcích. Kdo rozlišoval své bližní na příbuzné a nepříbuzné a byl či nebyl vůči nim altruistou v závislosti na stupni genetické příbuznosti, zanechal víc svých genů (a to včetně „genů pro pečlivé rozlišování příbuzných a nepříbuzných jedinců“) než jedinec, který si hleděl pouze vlastního prospěchu a své rodině nikdy nepomohl, ale také víc než jedinec, který pomáhal každému, koho potkal, a nestaral se o to, kdo vlastně jeho přízeň přijímá.

Kdo jedná v sociálních vztazích jakkoli, ale naslepo, prohrává s tím, kdo pečlivě diskriminuje, byť ani jeden samozřejmě “neví”, proč to vlastně dělá. Jsme všichni potomky někdejších rodinných protekcionářů, a není divu, že sami jsme také rodinní protekcionáři.

Něco tady ovšem nehraje. Jsme-li selektováni především na život v rodinných societách, měly by se konflikty uhlazovat, čím příbuznější si jsme, a v nukleární rodině vytěkat úplně. Zároveň ale víme, že tomu tak není. Domácí násilí včetně bití, mučení, znásilňování a vražd je zcela běžnou součástí života; kdyby nebylo, nefungovaly by po světě rozsáhlé organizace živící se upozorňováním na to, že domácí násilí jest a stát s tím pořád ještě nic neudělal.

Násilí je pro rodinné vztahy stejně tak typické jako láska. Čeští kriminalisté s dosti nečekaným smyslem pro humor hovoří o domácích zabijačkách – a Čapkův chalupník, který zabil pantátu skrz to pole, jasně deklaruje, že cizímu by to neudělal. Zdálo by se tedy, že člověk se tu vymyká z biologických pravidel – že jde o sociálního živočicha, jehož sociální uspořádání odporuje spolehlivým základům rodinného protekcionismu.

Když začali kanadští psychologové Margo Wilsonová a Martin Daly zkoumat detroitské policejní záznamy, ukázalo se brzy, že to s tou lidskou zločinností až tak podivně antibiologické nebude. Detroit byl zvolen především proto, že šéfstvo tamního policejního departmentu velmi aktivně spolupracovalo s výzkumníky, ale i proto, že v Detroitu se za rok udá víc homicidních incidentů než v celé Kanadě a detroitským náčelníkům nic jiného než intenzivní starost o podstatu zločinnosti ani nezbývá. (Není náhodou, že právě Detroit je to město, kam jednou bude třeba nasadit do boje se zločinem Robocopa.)

Ukázalo se, že – v rozporu s očekáváním – se pouze čtvrtina objasněných vražd odehrála v rodině a že i v těch případech byli vrazi a jejich oběti vesměs manželé, v menší míře nevlastní rodiče a nevlastní děti, či různí tcháni a švagři. Vraždy, které se týkaly skutečně pokrevních příbuzných (tedy vlastních rodičů a dětí či sourozenců), představují pouhých 6 % všech objasněných vražd (a protože zrovna tento typ vraždy sotva zůstane neobjasněn, je procento „genetických vražd“ mezi neobjasněnými případy určitě ještě mnohem nižší). V Británii během posledních desetiletí připadlo na pokrevní příbuzné 16 % vražd.

Není to ale proto, že by si Britové šli ve svých řadových domcích nějak mimořádně na nervy, nýbrž proto, že Detroiťané se vraždí s takovým entuziasmem, až jsou jim jejich rodiny malé, a nezbývá tedy než opustit teplo domova a vyrazit do vřavy velkoměsta (Detroiťané vraždí své genetické příbuzné dvanáctkrát častěji než Britové, ale ostatní spoluobčany čtyřicetkrát častěji). Pokud vás zkrátka někdo zabije, máte zhruba devadesátiprocentní šanci, že to nebude nositel vašich genů.

Zjištění, že jistá frakce vražd probíhá v rodině a částečně i mezi genetickými příbuznými, samozřejmě říká dost málo: otázka zní, zda vzájemné příbuzenství útočníka a oběti pravděpodobnost vraždy zvyšuje nebo snižuje, když všechno ostatní zůstane beze změny. To se samozřejmě špatně zkoumá. Nevíme, kolik vražd bychom vlastně měli v rámci rodin očekávat, pokud by genetické příbuzenství bylo zcela irelevantní. Nezapomínejme, že úplně nejjednodušším vysvětlením, proč se celá čtvrtina vražd koná v rodinách, ačkoli blízce příbuzných jedinců je zcela nepatrné procento, je prostý fakt, že rodinní příslušníci jsou nejčastěji na očích – a po ruce. Nicméně tu vychází velmi zajímavý poměr: žije-li někdo ve společné domácnosti s člověkem, s nímž si není geneticky příbuzný, je jedenáctkrát vyšší pravděpodobnost, že mezi nimi dojde k homicidě, než když ve stejné společné domácnosti žijí lidé geneticky příbuzní. Máme tedy řádově větší nutkání zabít manželku či manžela než sestru či bratra.

Detroitské, kanadské a britské anály tak dokazují, že rodinné násilí není prostým důsledkem vysoké frekvence a intenzity kontaktů v rámci jednoho domu: i uvnitř úzké rodiny si své oběti pečlivě a zodpovědně vybíráme. I z různých etnologických údajů plyne, že se dva bratři s mnohem vyšší pravděpodobností spojí k páchání vražd, než že jeden zabije druhého, kdežto mezi různě sešvagřenými pseudopříbuznými je tento poměr opačný. Platí to i ve vyhraněně patrilineárních společnostech, kde jsou si pokrevní bratři hlavními konkurenty o rodinnou půdu a společenský status. Neznamená to pochopitelně, že by člověk ochotně zabíjel jedince, které zná jako „nepříbuzné“; lidský tvor má velmi silné zábrany proti takto nezakryté a riskantní agresi a obvykle nezabíjí vůbec; v případě geneticky nepříbuzných obětí však tyto zábrany snáz překonává. V těsných příbuzenských vztazích přistupují k zábranám sociálním i další zábrany, a to genetické, tentokrát už bezmála nepřekročitelné.

Úryvek z knihy
Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí?
Kniha právě vychází v nakladatelství nakladatelství Triton.

1. díl: Úvod
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/F7EA5FBB651F50F7C1256EBA004F0FCD?OpenDocument&cast=1

3. díl: Vraždy v ulicích
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/7EDB40174E2E051FC1256EBA00511022?OpenDocument&cast=1

4. díl: Skupiny, altruismus, kooperace
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/D2345E5C8F297EF6C1256EBA00523E82?OpenDocument&cast=1

autor