Student World

Kniha Davida Raupa O zániku druhů (Extinction) je samozřejmě alespoň v českém překladu Antona Markoše svým názvem vědomou parafrází Darwinova Původu druhů. Dívá se však na celý problém jaksi z opačného hlediska. Drtivá většina druhů, které kdy žily na zemi, vyhynuly – a autor se zabývá právě zákonitostmi tohoto vymírání.
Mezi řádky je zde jaksi zpochybněn i ústřední darwinovský pojem zdatnosti (fitness). Samozřejmě, že dvě skupiny organismů ve svém přirozeném prostředí budou vykazovat různou míru přizpůsobení se podmínkám a budou tedy různě úspěšné. Podle Raupa však mnohdy nerozhodne o přežití druhu adaptace na konkrétní prostředí, ale spíše náhoda – čímž se myslí především odolnost proti zcela nepředvídatelným zásahům zvenčí, nelogickým změnám. Dva druhy štik spolu např. soupeří ve sladkovodních tůních. Zvítězí mnohdy ne druh s dokonalejší ploutví, ale druh, který bude lépe snášet obrovské dávky gama záření po výbuchu nedaleké supernovy. Asi uznáte, že být štičími geny, nenapadne vás, že se máte přednostně zaměřit právě na tuhle vlastnost. Rozhodující kritériem přírodního výběru je ale nakonec právě rezistence vůči v podstatě nepředvídatelným katastrofám. Kniha má v angličtině z tohoto hlediska charakteristický podtitulek "bad genes – or bad luck?" (špatné geny – nebo smůla?)
V Raupově pojetí je tedy logické, že se zaměřuje právě na ta období minulosti Země, v nichž docházelo k tzv. hromadným vymíráním (zcela na okraj, vymírání druhů způsobené činností člověka se zřejmě kategorii hromadného vymírání neblíží ani zdaleka), tedy chvílím, kdy relativně rychle vymizelo např. až 90 % všech žijících druhů. David Raup se přitom ve svém díle zabývá i otázkou, zda se hromadná vymírání neopakují nějak periodicky. A poněvadž se Země samozřejmě pohybuje vesmírem v určitých cyklech, mohli bychom se domnívat, že jsou určité nebezpečné oblasti vesmíru, ve kterých se naší planetě obvykle něco přihodí – např. pád asteroidu, který se dává minimálně do souvislosti s vymřením dinosaurů a koncem druhohor. Kritikové mohou ale namítnout, že toto pojetí v jistém ohledu snad až příliš zavání astrologií, což je poměrně varovným průvodním jevem. Pravda ale je, že asteroidovou hypotézu uznává třeba i Stephen Jay Gould (kompletní bibliografie anglicky vydaných knih např.na www.iwillfollow.com/sjg/, česky vyšlé knihy např. Pandin palec a Jak neměřit člověka).
Jak se při brouzdání na Internetu i při studiu zahraničních vědeckých časopisů zdá, Raup zřejmě nenašel příliš pokračovatelů. Do značné míry je to asi dáno tím, že jeho hypotéza dává v rámci přírodního výběru obrovské slovo náhodě, respektive jakýmsi vlastně zcela neznámým astrocyklům. Na tomto základě je těžké dále budovat nějaké vědecké teorie.
Další informace o Davidu Raupovi (včetně jeho další knihy The Nemeis) najdete na
http://www.arn.org/docs/johnson/raup.htm, pro interviews s autorem se podívejte nahttp://www.geocities.com/CapeCanaveral/Galaxy/8152/davidraup.html, pro text v češtině vyťukejte např. adresu http://natura.eridan.cz/natura/1998/5/9805-8.html.

autor Pavel Houser