Student World

Vznik mnohobuněčných organismů je odedávna oblíbeným tématem evolučních biologů. Vznikli mnohobuněční živočichové jednou, nebo vícekrát nezávisle na sobě? Ve starší době existovaly tři hlavní teorie:
– jediná větev
– mořské houby vznikly nezávisle
– mořské houby a žahavci („láčkovci“) a jim příbuzné skupiny vznikly nezávisle na ostatních větvích (tato představa už téměř vymizela – opírala se o to, že obě skupiny se od ostatních mnohobuněčných živočichů liší tím, že jsou paprsčitě, nikoliv bilaterálně symetričtí)

Paleontologická data z nejstarších dob jsou velmi skromná, máme stromatolity či nálezy z období Ediakary. U nich ale pořádně nevíme, jaký vztah mají k dalším mnohobuněčným organismům a liší se i představy o tom, co ediakarští tvorové byli vlastně zač (viz rozhovor se S. Mihulkou: „Pokud se badatelé u nálezů mnohobuněčných organismů prekambrijských faun typu Ediacara přou, zda se například jedná o mnohoštětinatého červa či koloniálního žahavce, nebo zda je určitá fosilie živočich nebo řasa, je zřejmé, že jakékoliv obecnější představy o Ediakaře musíme brát s hodně velkou rezervou.“).
Takže jsme více-méně odkázáni na statistické zpracování molekulárně-biologických dat a na studium současně žijících organismů (opět statisticky: v rámci kladistiky se prostě více-méně náhodně použije co největší počet znaků a z něj se počítačovým zpracováním pokusíme odvodit nejpravděpodobnější „stromeček“ – tyto metody podrobně a čtivě popisuje kniha Jak se dělá evoluce).

Úryvky z knihy Jak se dělá evoluce na Science Worldu
Proč má žirafa dlouhý krk
O pocitu úžasu aneb Malování homolic na modro
Renesance lamarckismu se spíše nekoná

V dubnovém Nature teď vyšel tým kolektivu autorů, kteří na základě genetických analýz dospěli k závěru, že nejstarší mnohobuněčný živočich byl složitější, než se dosud soudilo, připomínal by nejspíš dnešní medúzy či žebernatky (poznámka: v anglickém originále je comb jelly, žebernatka, pro nás nezoology je to prostě něco podobného medúze). Na rozdíl od mořských hub mají specializované tkáně i jednoduchý nervový systém.
Mořské houby by podle této teorie měly být odvozené, druhotně zjednodušené. To není nic zase tak divného, evoluce funguje oběma směry; ostatně i o mnohých „prvocích“ se ukázalo, že jde o původně mnohobuněčné organismy zjednodušené až k nepoznání.
Samozřejmě i současní žahavci a žebernatky jsou výsledkem dalšího, alespoň miliardu let trvajícího nezávislého vývoje. Nemůžeme si být jisti tím, že jde o „živé fosílie“ (ať už z hlediska vzhledu nebo způsobu života).
Výsledkem studie, která se pokusila zmapovat celý evoluční strom mnohobuněčných živočichů, je mimochodem i tvrzení, že stonožky mají blíže k pavoukům než k hmyzu.
Autoři článku v Nature podotýkají, že další pokrok v této oblasti není závislý jen na zlevnění a zrychlení metod analýzy DNA. Je také třeba do analýzy zahrnout co nejvíce organismů; zdaleka ne všechny jsou dnes popsány.

Zdroj: ScienceDaily

Na ScienceWorldu je k počátkům mnohobuněčných živočichů k dispozici také úryvek z knihy
Jan Zrzavý: Fylogeneze živočišné říše:
Trocha zoologické posedlosti a vznik mnohobuněčných živočichů
Také zde se dochází k závěru, že to, čím se současné mořské houby liší od dalších mnohobuněčných živočichů, je vlastností spíše odvozenou.

autor Pavel Houser