Student World

Alexandra Horowitzová z Barnardovy univerzity provedla studii, která měla vyhodnotit, jak psi komunikují jeden s druhým při svých přirozených interakcích. Horowitzová natočila v parku pro psy v San Francisku stovky hodin videa; soustředila se na momenty, kdy se jeden pes pokoušel iniciovat sociální interakci s jiným, například zaujetím polohy chci si s tebou hrát. Na základě pozorování se chtěla dozvědět, zda psi používají vizuální signály k iniciaci sociálních interakcí pouze v případě, že je cílený příjemce může vidět.
Když Horowitzová záběry zpomalila, zjistila, že ve většině případů psi používají vizuální signály jako chci si s tebou hrát opravdu jen tehdy, když je jejich protějšek k nim obrácený obličejem a signál může zaregistrovat. Také zaznamenala, že v opačném případě, pravděpodobně spíš než vizuální signál použijí taktilní (dotekovou) interakci, například do druhého psa strčí packou.
Pokus ukázal, že vodicí psi, kteří žijí se slepcem, při označené místa s potravou nebo jiné signalizaci pravděpodobněji použijí nějaký zvuk – na rozdíl od psů, kteří pro práci se slepými lidmi nejsou cvičeni. Mlasknutí jako takové není součástí výcviku psa, ten je začne používat až v důsledku soužití s člověkem, který nereaguje na vizuální signály. Systematické pozorování přirozeného chování psů dokazuje, že asi opravdu přizpůsobují svou komunikaci podle toho, co mohou nebo nemohou vnímat ostatní.
V jiném experimentu si pes mohl vybrat, kterou ze dvou osob poprosí o potravu. Pointa pokusu spočívala v tom, že jedna z osob jej nemohla vidět. Na příklad jeden člověk měl přes oči ovázanou pásku, zatímco druhý měl pásku přes ústa. Několik výzkumných skupin testovalo takový typ situací a zjistilo se, že psi raději požádají o jídlo osobu, která je k nim obrácená čelem nebo má otevřené oči než někoho, kdo má na očích pásku nebo sluneční brýle. Studie ukazují, že psi jsou vnímaví k jemným náznakům naší pozornosti. Vědí, že když vidí váš obličej a oči, mohou s námi komunikovat.
Na základě těchto výsledků se další pokusy zaměřily na otázku, zda psi dokáží posoudit naší vizuální perspektivu – tedy odhadnout, co můžeme vidět. My sami vizuální perspektivu ostatních bereme v potaz neustále. Jestliže mě někdo požádá o půjčení pera, mohu předpokládat, že se to vztahuje na pero, které dotyčný vidí v mé ruce, ačkoliv já vidím i pero ležící na zemi za ním. Sledovat perspektivu druhého člověka s pomocí jeho očí a obličeje nám pomáhá najít odpovídající reakci, když situace jinak není zcela zřejmá. Zkusit se dívat očima toho druhého vyžaduje, aby člověk opustil sebestředný pohled na svět a myslel na to, co při komunikaci mohou či nemohou vidět ostatní.
Juliane Kaminskiová a její kolegové navrhli experiment, při kterém někdo umístí za každou ze dvou zástěn stejný míček. Jedna ze zástěn je průhledná, druhá ne. Pes byl posazen na tu stranu zástěny, která mu umožňovala vidět oba míčky. Experimentátor se nacházel na opačné straně a mohl vidět jen míček za průhlednou bariérou. Pak řekl psovi, aby přinesl míček, a bez ohledu na to, který míček si pes vybral, jej odměnil tím, že si s ním nějakou dobu hrál.

Psi donášeli spíš míček, který experimentátor mohl vidět, a to i když z této volby neplynula žádná odměna. Při kontrolní situaci, když pes i člověk stáli na stejné straně zástěny, naopak volili míčky náhodně.

Přinejmenším v této situaci tak psi reagovali na komunikační žádost na základě toho, co člověk mohl a nemohl vidět. Jak se zdá, když nás psi poslouchají nebo se pokoušejí s námi komunikovat, asi opravdu registrují naše zorné pole.
Psi asi nejen sledují chování svého okolí, ale své komunikační strategie přizpůsobují i tomu, co publikum ví či neví. Jeden z prvních způsobů, jak děti projeví schopnost hodnotit znalosti někoho jiného, vychází z uvědomění si, co druhý člověk viděl v minulosti. Vidí-li například dítě dospělého hledat nějaký předmět, pomůže mu jej hledat. Když se dospělý v době, kdy někdo vešel a předmět schoval, nacházel mimo místnost, dítě mu ukáže, kde schovaná věc je. Pokud byl ale dospělý v době, kdy někdo jiný předmět ukrýval, přítomen, dítě na předmět ukáže s mnohem menší pravděpodobností. Už děti staré dvanáct měsíců informují dospělé na základě toho, co dospělí v minulosti viděli.
Po dlouhou dobu si vědci mysleli, že jsme jediný druh, který bere v úvahu i znalosti toho druhého; teď ale začínáme tento názor revidovat. Filip je belgický ovčák typu tervuren cvičený jako služební pes. József Topál z univerzity Eötvös Loránd v Maďarsku se rozhodl provést s Filipem počáteční testy, aby vyzkoušel, zda psi dovedou rozlišit, kdy člověk nějakou informaci a kdy ne. Jako služební pes byl Filip vycvičen, aby označoval umístění předmětů a přinášel je jejich vlastníkovi.
Topál si připravil několik skříněk, do nichž mohl schovat různé předměty. Každou skříňku šlo uzamknout a klíče schovat. Otázka zněla, zda Filip bude vědět, kdy má sdělit umístění klíčů a ukrytého předmětu – podle toho, co člověk předtím viděl. Bude Filip pomáhat s lokalizací předmětů vždycky, nebo podobně jako dítě přizpůsobí svoje úsilí v závislosti na okolnostech?
Ukázalo se, že Filip se chová podobně jako malé dítě. Jestliže osoba neviděla Topála věc schovávat, Filip přinesl klíče a postavil se ke skřínce se schovaným předmětem. Ale jestliže dotyčný člověk byl během ukrývání hračky v místnosti, Filip se s klíči nebo s označením skříňky velmi často vůbec nenamáhal.
Povzbuzen Filipovými schopnostmi provedl Topál větší studii se skupinou psů. Zajímalo ho, zda se tento výsledek bude opakovat. Zjistil, že nejen trénovaní služební psi, ale i domácí mazlíčci dokáží být vnímaví k tomu, co nějaká osoba mohla v minulosti vidět. Psi štěkáním a pohyby hlavy označovali umístění hračky častěji, když ji člověk neviděl schovávat. V názoru na to, zda psi dokážou rozlišovat, co někdo v minulosti viděl či neviděl, nepanuje mezi vědci nicméně shoda.
V jiné stejně rigorózní studii využívající téže metody se už výsledky totiž zopakovat nepodařilo. Příslušná studie také zjistila, že psi pomáhají najít předmět jen v případě, že jej chtějí sami. Pes nebude člověka o místě schovaného předmětu informovat, pokud dotyčná věc sice zajímá daného člověka, ale ne jeho. Z toho by vyplývalo, že psi tomu, zda člověk má určitou informaci, asi nerozumějí. Znamenalo by to to také, že když s námi psi „mluví“, jsou méně motivováni přáním nám pomoci a naopak více motivování snahou, aby sami získali pomoc od nás.
Vezmeme-li však v úvahu úspěch Filipa a ostatních služebních psů, výsledky těchto pokusů asi závisejí spíš na souboru testovaných psů než přímo na obecné schopnosti psů předávat lidem určitou znalost.

Zdroj: Brian Hare, Vanessa Woods: The Genius of Dogs: How Dogs Are Smarter Than You Think, Plume 2013
České vydání připravuje nakladatelství Dokořán.
Úryvek je nezredigovanou verzí překladu.

autor