Pes má vrozené samozřejmě především porozumění mimice a hlasu jiných psů/vlků. Naopak pořádně nedokáže číst třeba ani výrazy tváře kočkovitých šelem. Nicméně porozumění jednotlivým lidským slovům dokáže získat, a to i poměrně jemným detailům v rozdílech mezi nimi. Není pravda, že pes (nebo alespoň ne každý pes) rozumí jen tak povšechně, třeba tónu hlasu nebo gestům.
Zoopsycholog Sarris měl psy se jmény Haris, Paris a Aris, kteří svá jména rozlišovali. Na pokyn Harisi, do boudy, vyrazil pouze jeden z nich, ten „správný“ – a to i tehdy, když rozkaz přišel z jiné místnosti. Nešlo tedy o to, že by se experimentátor na psa podvědomě podíval nebo mu něco naznačoval gestikulací.
Lorenz uvádí i jemné rozlišovaní, když se týká nikoliv psova jména. Zmiňuje experiment, kdy majitelka naučila psa, aby na výraz macíček začal honit kočku, na nacíček ježka, zrzeček byla veverka. (Což vždy pes prováděl jiným způsobem, v jednom případě začal pátrat po zemi s naježenou srstí a očekával odpor – šlo o malého psa, pinče, ve druhém běžel vesele k nejbližší hromadě listí, ve třetím začal hledět vzhůru. Proč tolik používal zrak? Pinčové totiž mají na psy špatný čich.) Tento pes také rozlišoval osoby, zřejmě členy rodiny, podle jména, takže ho bylo možno za nimi posílat („přiveď tatínka“), aniž se pes pletl.
Lorenz zmiňuje, že jeho psi dokázali reagovat i na smysl celé věty (Teď už musím jít), byť samotná slova v nich žádnou reakci nevzbudila. Snažil se pronášet větu i jednotlivá slova bez zvláštního důrazu či gest, byť sám uznává, že úplně přesvědčivý tento výsledek není.
Lorenz také připouští, že laboratorně jsou tyto pokusy obtížně zopakovatelné, pes např. mimo domácí prostředí jedná bez takového zájmu/motivace. Což zase ztěžuje nějaké nezávislé ověření a jistě je mezi těmito případy i něco psí „latiny“, kdy si schopnosti svého miláčka nadšení majitelé pouze sugerují.
Celkově Lorenz mimochodem popírá, že by u psa došlo domestikací k úbytku inteligence. Zřejmě záleží na tom, jak ji budeme měřit. Pes oproti vlkovi jistě řadu schopností získal, jiné zase ztratil (naopak u jiných zvířat asi domestikace vedla k poklesu inteligence jednoznačně). Inteligence psů se liší nejen individuálně, ale výrazně i v závislosti na plemeni. Fakt ovšem je, jak zmiňují jiní autoři, že oproti vlkovi stejné velikosti mívají psi mozek obvykle menší…
Zdroj: Konrad Lorenz: Život se psem není pod psa, Granit, Praha 1997
Poznámka: Do stejné kategorie schopností psa patří příklad uváděný v knize Inteligence psů (? ). Tam byl pes vycvičen k tomu, aby na pokyn Přines XY přinesl dotyčnou věc (míček, bačkoru…). Naučil se tyto pokyny rozlišovat. Co je však mnohem chytřejší (až se tomu úplně nechce věřit), psa šlo vycvičit i k tomu, aby dokázal přiřadit slovo novému předmětu. Dejme tomu, že na hromadě měl míček, bačkoru a předmět, který jménem neznal, řekněme ponožku. Na příkaz Přines ponožku pak dokázal vyloučit (logická dedukce), že se po něm zjevně nechce míček ani bačkora, a zbývá tedy přinést třetí „neznámou“ věc. V kontrolním pokusu Přines ponožku, když před ním byla pouze bačkora a míček, neudělal nic a tázavě se díval (psi tohle ale nemají moc rádi, když se snaží pochopit, co se po nich chce, ale nejde jim to). Na toto téma viz také:
Umí pes počítat a logicky dedukovat?
