Marianne Heberleinová ze zoologického ústavu v Curychu provedla následující experiment. Několik psů nechala najít potravu, naopak kontrolní skupina tuto příležitost neměla. Pak se tito psi dali dohromady se třetí skupinou (ta také nic nenašla) a všichni byli zase vypuštěni do terénu, kde se ukrývaly pamlsky. Psi ze třetí skupiny sledovali ty první, nikoliv ty druhé – snad proto, že cítili, že ti už něco jedli, a tak předpokládali, že znají cestu k nějakému zdroji. Pamlsky byly ovšem ukryty tak, aby samy o sobě cítit nebyly, takže třetí skupina čichala, co té první „táhlo z tlamy“.
To konec konců dává smysl, vlci sice aktivně loví, ale mají v oblibě i mršiny. Ty jsou často větší, než může jedno zvíře spotřebovat, takže ostatním se vyplatí sledovat úspěšné lovce i pátrače.
Viz také: Proč se psi válí v mršinách, Psí štěkot má gramatiku i syntax
Otázka: Dokázali by si psi sdělit cestu k pamlsku i jinak, než že by tam první běžel? Dejme tomu situace: pes A ví, že pes B zde někde našel pamlsek, ten je ovšem přivázán a už na místo nemůže. Třeba souhlasné a nesouhlasné štěkání ve stylu „samá voda-přihořívá“? (Asi těžko u psů předpokládat obdobu tance včel, nicméně o schopnosti komunikace psů mezi sebou viz také Border kolie udivují svou inteligencí)
Foto: Wikipedia, licence obrázku public domain.