Student World

Vědci z univerzit v Göteborgu (Švédsko), São Paulo (Brazílie) a Lausanne (Švýcarsko) zkoumali asi 2 000 fosilií psovitých šelem. Jejich druhy vymíraly prý hlavně v důsledku konkurence těch kočkovitých. Rozšiřování kočkovitých šelem v Asii a Americe mělo na psovité šelmy mnohem větší dopad než výkyvy klimatu.

V důsledku rozšiřování kočkovitých vyhynulo až 40 druhů psovitých.

Jak se to v rámci studie chápe, psovité šelmy se objevily v Severní Americe asi před 40 miliony let (tedy v eocénu, starších třetihorách). Před 22 miliony let zde žilo více než 30 druhů psovitých, dnes asi 9 druhů. Zaznamenat lze zde prý globální trendy fungující napříč druhy (jakési závody ve zbrojení), v rámci kterých velikost psovitých šelem rostla – za hranici pro ty opravdu velké studie považuje 30 kg. Zatímco dnes v konkurenci člověka mají právě velké šelmy problémy, v minulosti to neplatilo (pochopitelně, jinak by nedošlo k žádnému trendu toho typu, který popisuje studie).

Zajímavé údajně je, že rozšiřování kočkovitých vedlo k vymírání psovitých, ale opak se zjistit nepodařil – jakoby kočkovité šelmy měly nějakou fundamentální výhodu.

Zdroj: ScienceDaily

Poznámky:

– Původní text ovšem vyvolává představu, jako by si primárně konkurovaly vyšší taxony (psovité vs. kočkovité šelmy apod.), což je dost mimo současný mainstream evoluční biologie. I když např. po spojení Panamské šíje došlo k velkému vymírání vačnatců na jižní polokouli v důsledku expanze placentálů ze severu, i tak je představa, jako by si příbuznější druhy nějak „pomáhaly“ proti těm ostatním, zcestná (ostatně totéž i v rámci druhu – zde právě naopak existuje největší konkurence; druh vymře, když jsou mrtví všichni jeho příslušníci, jaksi mimochodem). Z tohoto hlediska – závody ve zbrojení a zvyšování velikosti predátorů by měly fungovat bez ohledu na to, zda soupeří psovití s kočkovitými nebo psovití mezi sebou. Tj. to „psi vs. kočky“ v titulku je lépe brát jako popkulturní odkaz k určitému memu.

– Samozřejmě, když si uvědomíme třeba současnou rozmanitost psů a vlků a navíc křižitelnost mezi mnohými psovitými, definice druhu je poměrně nejasná. A jak tohle poznat z fosílií? Na druhé straně obrázek, zda druhů relativně přibývalo nebo ubývalo, snad stačí získat z toho, že vezmeme nějakou metodiku a uplatňujeme ji konzistentně.

– Když si nicméně budeme trochu hrát s taxony jako celkem: lidoopi byli po dobu svého trvání oproti „ostatním opicím“ údajně spíše na ústupu, nicméně ještě před vymřením stihli odštěpit druh, který se rozšířil v obrovském počtu. Podobně to lze chápat i u psovitých s domácím psem (a u kočkovitých bylo z tohoto a výhradně dnešního pohledu rozhodující evoluční událostí domestikace kočky, ne kdo s kým se vytlačil a vyhubil před miliony let v Severní Americe).

– Hodnověrněji vypadá tvrzení, že kočkovití mají dnes „fundamentální výhodu“ v tom, že při stejné hmotnosti vítězí, puma zabije stejně hmotného vlka atd. Jednou ze strategií psovitých je/byl asi proto život ve smečce (jenže zase: nemusí jít přímo o adaptaci, může to být být dáno třeba i tím, že smečkově žil společný předek psovitých, nikoliv ale společný předek kočkovitých, u nichž by pak šlo až o pozdní adaptaci lvů).

autor Pavel Houser