Sexuální druhy jsou schopny se dokonale evolučně přizpůsobovat charakteru prostředí, ve kterém se vyskytují, jen v době, kdy jsou ještě evolučně plastické.
Ve stadiu evoluční elasticity se sice změněným podmínkám začnou přizpůsobovat a patřičným způsobem měnit své vlastnosti ještě rychleji, než by to dokázaly evolučně plastické asexuální druhy. Přizpůsobení totiž
dosahují čistě posunem v zastoupení jednotlivých alel ve svém genofondu. Po nějaké době však narazí na meze dané jejich vlastní elasticitou. Jejich evoluce se při stejném selekčním tlaku nejprve zpomalí a později zcela zastaví.
… (postupně se popisuje, co vyplývá z teorie zamrzlé plasticity a jak by se dala testovat)
Nejpřímějším dokladem pro zastarávání druhu by bylo zjištění, že většina druhů je lépe adaptovaná na podmínky, které na Zemi panovaly řekněme před milionem let, než na podmínky, které zde panují nyní.
Tato hypotéza zatím systematicky testována téměř jistě nebyla. Je totiž v přímém rozporu s tím, co by biolog očekával v případě platnosti klasické darwinistické teorie evoluce, podle níž by se měly druhy působením selekce postupně a průběžně přizpůsobovat svému prostředí.
Zatím jsem narazil pouze na jeden příklad, který by se dal vykládat jako výsledek zastarávání druhu. Při studiu řas se zjistilo, že jejich kulturám se výrazně lépe daří, tj. vykazují lepší synchronizaci dělení a vyšší přírůstky, když se jim nastaví zkrácený cyklus noc–den , než když se jim nastaví cyklus 24hodinový (Alvarez
and Gallardo, 1989, López-Rodas et al., 1992). Je přitom zřejmé, že řasy (jejichž druhy nemění svůj vzhled po stovky milionů let) vznikaly v době, kdy se Země otáčela rychleji a kdy tedy byly vystaveny rychlejšímu střídání noci a dne. Otáčení Země se totiž účinkem slapových sil Měsíce zpomaluje přibližně o 1 hodinu za 200 milionů let.
Alvares a Gallardo se rozhodli otestovat, zda optimální rychlost střídání dne a noci pro různé skupiny fotosyntetizujících organismů odpovídá době, ve které příslušné taxony vznikly (Costas et al., 1996). Do studie zahrnuli zástupce taxonů Cyanobacteria (sinice ), Dinophyceae (obrněnky ), Prasinophyceae (třída zelených řas), Bacillariophyceae (rozsivky ) a Conjugatophyceae (spájivky ) – toto pořadí odpovídá pořadí
vzniku jednotlivých taxonů.
Ukázalo se, že zástupcům taxonů, které vznikly nejdříve, z hlediska účinnosti synchronizace cyklu dělení buněk v kultuře nejvíce vyhovuje cyklus 8 hodin světla, 8 hodin tmy a čím později daný taxon vznikl, tím delší cyklus střídání světla a tmy mu vyhovuje. (Trochu mne pochopitelně zklamalo, že se závislost týkala i asexuálních, a tedy teoreticky evolučně plastických sinic.) Autoři v článku přiznali, že podle klasické evoluční teorie by se měly druhy už dávno přizpůsobit 24hodinovému dni a že stáří druhu se obvykle nerovná stáří taxonu.
S těmito námitkami (které nejspíš vznesl oponent) se však vyrovnali tvrzením, že „existují spící geny (jako třeba geny pro vznik zubů u slepice), které se sice neprojevují za normálních podmínek, ale které se mohou projevit za podmínek abnormálních“. Toto konstatování je sice věcně správné, ale s tím, že se řasy zatím nepřizpůsobily 24hodinovém cyklu, souvisí zhruba stejně jako konstatování, že součet úhlů trojúhelníka je 180°, a je s podivem, že jim u oponenta prošlo. Asi by bylo lepší, kdyby poctivě přiznali, že vysvětlení pro pozorovaný jev zatím nemají a že si na něj budou muset čtenáři počkat, než nějaký Flegr vymyslí a uveřejní teorii zamrzlé evoluce.
V rámci teorie zamrzlé evoluce lze vysvětlit neschopnost starých druhů adaptovat se na nové podmínky zamrzáním druhů (ztrátou mikroevoluční plasticity) a neschopnost nových druhů vzniklých uvnitř starých taxonů adaptovat se na nové podmínky nevratným zamrzáním taxonů (ztrátou makroevoluční plasticity). Je však rovněž jisté, že lepší růst sinic a řas v podmínkách kratšího cyklu den–noc by se dalo vysvětlit i jinak. Především je jasné, že dokud neprokážeme, že se jedná o obecnou zákonitost a že minulým, nikoli současným podmínkám je přizpůsobena většina druhů, nemůžeme jednotlivé případy pokládat za potvrzení hypotézy o zastarávání druhů.
Tento text je úryvkem z knihy
Jaroslav Flegr: Evoluční tání aneb O původu rodů
Academia 2015
O knize na stránkách vydavatele
