Biologie |
DNA je dnes v živých organismech sama o sobě spíše inaktivní datový nosič. Informaci z ní čtou proteinové enzymy. Totéž platí pro replikaci DNA, kterou opět zajišťují enzymy. Jak tomu bylo v dávné evoluční minulosti?
Možná zde existoval RNA svět nebo ještě nějaký jiný replikátor, jíly či jednodušší organické látky, a DNA se objevila až po vzniku života. Nové výzkumy ale naznačují, že replikaci DNA nemusí být tak složitá a proces mohl probíhat už před vznikem živých organismů v moderní podobě. A to nejspíš někde u podmořských průduchů/vývěrů nebo v zatopených oblastech zemské kůry ještě pod oceánem – jinde, např. ve volném moři, by koncentrace DNA a volných nukleotidů nejspíš prostě nebyla dostatečná, aby k nějaké replikaci mohlo vůbec dojít. Podstatou nového pohledu je právě důraz na ono „zakoncentrování“.
Christof Mast a Dieter Braun z mnichovské univerzity Ludwig Maximilian přišli s následujícím mechanismem. U hydrotermáních průduchů docházelo k uvolňování energie mj. i díky reakcím hořčíku s horkou vodou. Výsledkem měly být proudy v průduších horniny a toto miniaturní vzestupné i sestupné konvekční proudění mohlo vytvořit dostatečnou koncentraci jak molekul DNA, tak i jednotlivých nukleotidů a proteinových enzymů, které se měly koncentrovat na chladnějším dně pórů.
Vědci údajně provedli i jakousi laboratorní simulaci svých představ, a skutečně dokázali DNA nakoncentrovat v určité části zkumavky.
Zdroj: New Scientist
Poznámka: RNA je méně stabilní, do popsaného prostředí by se možná tolik nehodila
Komentáře
Napsat vlastní komentář
Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.