Student World

Sauropodi, ve starší populární literatuře často označovaní dnes již nepoužívaným jménem brontosauři, byli zřejmě největšími živočichy, které kdy nosil zemský povrch.

K hlavním rodům sauropodů patřili brachiosaurus, barosaurus, shunosaurus, diplodokus, apatosaurus či mamenchisaurus. Kromě velikosti se lišili i délkou krku (dlouhý krk měli všichni, někteří však měli tento orgán skutečně dlouhý :-)). Předpokládá se, že někteří ze sauropodů mohli mít i chobot (to se z kosterních pozůstatků nepozná, viz třeba dnešní slon). V případě druhů s dlouhým krkem není jasné, jak vůbec mohlo jejich srdce dostat vypumpovat krev až do jejich vysoko položené hlavy. Některé hypotézy proto hovoří o jakýchsi dodatečných "pumpách" právě někde v oblasti krku či šíje.
Sauropodi nebyli – opět poněkud v rozporu s obrazem v literatuře – žádnými tupými bezmocnými hromadami masa, vydanými na milost a nemilost dravcům. Lze předpokládat, že žili stádně a shlukovali se v případě potřeby do uzavřených formací (největší samci na obvodu apod.). Palec na předních nohách byl opatřen dlouhým nebezpečným drápem. Některé druhy obřích dinosaurů mohly také k boji s predátory využít další významnou obrannou zbraň, bodec na ocasu (podobné "zařízení" je přitom typické pro celou řadu dalších býložravých dinosaurů).
Semknuté stádo sauropodů bylo asi nepřekonatelnou překážkou i pro dravé dinosaury lovící ve smečkách. Jednotlivci však byli podstatně zranitelnější. Někteří zvlášť velcí predátoři typu teropoda se mohli snad dát do boje i se skupinou sauropodů.
Není pravda ani to, že by sauropoidi žili většinu času v mělkých vodách. Jejich zuby ukazují, že sauropodi museli zpracovávat pevnou rostlinnou potravu. Podobně jako dnešní žirafy zřejmě využívali dlouhého krku k očesávání korun druhohorních dřevin, především jehličnanů.
Simulace také ukázaly, že sauropod by pod vodou dlouhodobě nevydržel, jeho tělo by nedokázalo tlaku vzdorovat (především plíce a krk). Taktéž se nezdá, že by vodní prostředí dávalo velkým dinosaurům proti dravcům nějakou zvláštní výhodu. Sauropodi byli dosti špatnými plavci, ve vodě spíše různě skákali a odráželi se předníma nohama o dno, zadní nohy napnuté dozadu.
Protože sauropodi žili stádně a lze předpokládat, že samci spolu tedy sváděli souboje o vůdčí roli. Souboje takových kolosů musely být úchvatnou podívanou. Nicméně jinak o struktuře stáda sauropodů nic nevíme, stejně jako třeba o tom, jakým způsobem se starali o svá mláďata.

V období křídy byli sauropodi již vesměs menší. Zlatý věk této skupiny skončil již v juře, jedna z jejich čeledí však zřejmě přižila hluboko do třetihor.

Na závěr: Ze svrchní jury jsou známé nálezy stop tvora prozatím pojmenovaného Breviparopus. Někteří paleontologové se domnívají, že jde o největšího sauropoda vůbec, nicméně žádné kosterní pozůstatky v tomto případě nemáme k dispozici. Ze stop byla vypočítána délka zvířete až 50 metrů!

(Zdroj: Jaroslav Mareš: Záhada dinosaurů, Svoboda-Libertas, Praha, 1993)

Poznámka: Některé informace uvedené v této knize je třeba brát s rezervou a podobná ostražitost je teyd potřeba i vůči tomuto článku…

autor Pavel Houser