Konkrétně mají šimpanzi dokázat posoudit, nakolik si nějakou svou informací/znalostí mohou být jisti; asi jako když lidé při odpovědi dodávají „možná/snad“ nebo krčí rameny. V tomto případě tři šimpanzi plnili úlohy zadávané prostřednictvím monitoru – konkrétně šlo o to, zda si pamatovali nějakou dříve sdělenou informaci. Mezi odpovědí a chvílí, kdy ji systém vyhodnotil jako (ne)správnou, byla nastavena určitá prodleva.
Za správnou odpověď dostávali šimpanzi odměnu (pamlsek), ta se však objevovala na jiném místě a šimpanz si ji musel rychle vzít, jinak se opět dostala z jeho dosahu. To, zda odpověď byla správná, dával systém najevo zvukovým signálem.
Šimpanz měl po odpovědi tedy dvě možnosti:
– zůstat na místě a pro odměnu se vydat pouze v případě, když mu systém dá najevo, že odpověď byla správná; v takovém případě ovšem riskoval, že si pamlsek nestihne vyzvednout
– hned po odpovědi vyrazit k výdeji pamlsků; to zase znamenalo, že pokud neodpověděl dobře, bude se namáhat zbytečně.
Pointa už je zřejmě jasná. Šimpanzi dokázali rozlišit, s jak velkou pravděpodobností odpověděli správně, a svou následnou strategii tomu přizpůsobili. Byl-li si šimpanz jistý, že si něco pamatuje, nečekal na signál počítače a hned si šel zajistit odměnu. Občas se samozřejmě mohl trefit náhodou, občas mohlo jít o jistotu falešnou, každopádně správnost odpovědi a další chování spolu jasně korelovaly.
Není důvod, proč by se tak šimpanzi nemohli chovat i v přírodě; trochu analogický případ: třeba se vydají na dlouhou cestu za ovocem jen v případě, že svému pocitu „že tam je“, dávají vysokou míru pravdivosti.
Otázka zní, jací další primáti by se v příslušném testu chovali stejně jako šimpanzi (a lidé).
Zdroj: ScienceDaily.com
