Reflex zřejmě vyvolává podráždění určitého centra v mozku. Vlastní škytání pak vyvolává kontrakce svalů, za kterou zase mohou pohyby nervů, jež mají na starosti dýchání. Mechanismus je takový, že pohybem nervů dojde k náhlým vdechnutím, které jsou doprovázeny krátkým uzavřením průdušnice. Pokud škytání rychle nezvládneme, může se pak docela protáhnout. Pomáhá zadržet dech, v těžších případech inhalovat oxid uhličitý. Nicméně existuje údajně případ, kdy někdo nepřetržitě škytal téměř 70 let (?!).
Náhlá vdechnutí je důsledkem evoluce sahající ještě k rybám. Nejspíš již první bezčelistnaté ryby měly podobné „dýchací“ nervy a mozková centra jako současní rybí zástupci. Žábry a hltan jsou u ryb ovšem těsně u mozku, u suchozemských obratlovců je trochu problém, protože nervy (bloudivý a brániční) musí vést celým krkem a hrudníkem až do bránice.
Od normálního dýchání se škytání liší tím, že při vdechu dojde navíc k uzavření průdušnice. Uměle to lze vyvolat například působením elektrickým impulzů na příslušné mozkové centrum. Proč ale takové centrum vůbec existuje? Tento mechanismus nás zase spojuje s larvami obojživelníků – pulci, kteří toto centrum používají k ovládání dýchání žábrami. Na rozdíl od ryb ovšem pulci už mají i vyvinuté (zatím nepoužívané) plíce; dýchají tak, že do úst nasávají vodu, ta ovšem nesmí natéct do plic; proto přitom uzavírají příslušnou záklopku. „Pulci tedy dýchají žábrami způsobem, který je vlastně obdobou škytání savců,“ uzavírá Shubin.
Zdroj: Neil Shubin: Ryba v nás, Paseka, Praha 2009
O knize na stránkách vydavatele
Na toto téma viz také článek Břemena evoluční minulosti
Obrázek: Pulec druhu žáby Pelotydes punctatus, zdroj Wikipedia, licence obrázku public domain
