Dlouho se zdálo, že společnost šimpanzů je založena na idylickém uspořádání bez hranic a nepřátelství mezi sousedy. I kdybychom cestovali pralesem dny a týdny, stále bychom nacházeli jednotlivce, skupinky a skupiny, které se volně rozpadají a slučují. Až britská primatoložka Jane Goodalová a především japonský vědec Toshisada Nishida ukázali, že tomu tak není. Slavná Angličanka pozorovala zhroucení jednoho mírumilovného šimpanzího ráje přímo na vlastní oči.
Koncem šedesátých let dvacátého století pracovala Jane Goodalová v oblasti Kasakela, která je součástí národního parku Gombe v Tanzanii. Vědci tu lákali šimpanze k výzkumné základně nabízenými banány, aby je mohli lépe studovat. Na ovoci si chodilo pochutnávat asi padesát šimpanzů žijících v pralese v okolí tábora. Vládly mezi nimi vcelku idylické vztahy a nebylo proč pochybovat o tom, že jde o příslušníky jedné a téže skupiny. Časem si ale Goodalová všimla, že zatímco většina jedinců přichází na banánové hody náhodně z různých směrů, část zvířat se téměř vždy společně blíží od jihu. Také během hostiny zůstávali „jižní“ šimpanzi pohromadě. Vědci v Gombe brzy pochopili, že se stali svědky rozštěpení kasakelské skupiny na dvě části, na severní a jižní. Přímo před jejich očima se odvíjelo drama vzniku dvou různých táborů.
Členové obou šimpanzích komunit se stýkali stále méně. Pokud se samci náhodou potkali ve společné banánové spižírně, útočili na sebe hrozivými výpady, zakončenými něčím na způsob oddělených dýchánků: usedli s členy své tlupy co nejdále od nepřátel z opačného tábora a navzájem si upravovali srst.
Napětí mezi oběma tábory sílilo celé dva roky, téměř veškeré přátelské kontakty postupně ustaly. Pouze dva staří samci, skuteční patriarchové, kteří byli v rozkvětu sil, když většina znesvářených bojovníků ještě sála mléko z bradavky, si i nadále dovolili ignorovat pomyslnou dělící čáru. Časem si ale i oni museli vybrat, kam vlastně patří. Rozdělení bylo dokonáno. Severní skupině ponechali vědci název kasakelská, jižní se začalo říkat kahamská.
Dřívější obrázek životního stylu těchto lidoopů tím vzal definitivně za své: šimpanzi se opravdu volně druží, menší skupinky, tlupy, skutečně vznikají a rozpadají se, to ano; několik zvířat spolu například cestuje pralesem celé dopoledne, před polednem potká jinou podobnou tlupu, jednotlivci se vzájemně promíchají a rozejdou se v jiném uspořádání. Důležité ale je, že se tlupy volně spojují a rozcházejí jen na určitém území, na území širší skupiny – komunity. Ta může být různě velká, většinou ji tvoří maximálně sto dvacet členů. Právě komunita brání společné teritorium, kde dochází k míchání tlup. A právě na dvě různé komunity se rozpadla skupina lidoopů, kteří žili v okolí banánové spižírny v Gombe.
Šimpanzí komunity nebývají zcela uzavřené. Kdyby tomu tak bylo, začala by zvířata záhy degenerovat kvůli páření mezi příbuznými. Tím, kdo odchází, jsou u šimpanzů většinou samice. Opouštějí rodnou komunitu a připojují se k jiné. Samci zpravidla zůstávají a zdá se, že více „drží pospolu“ – společně cestují, uzavírají mezi sebou přátelství a koalice, soupeří o moc. Samice, pokud zrovna nejsou v říji, se často pohybují samostatně nebo s mláďaty a chovají se samotářsky. Proč? Zřejmě to lze vysvětlit parafrází známého úsloví a poznamenat: za vším hledej jídlo. Pokud jde o potravu, samice to mají mnohem těžší než samci a zdá se, že být pohromadě s ostatními je luxus, který si zkrátka nemohou dovolit.
Ráno tlupa společně vyrazí najít něco k snědku, míří k hájku ovocných stromů vzdálenému asi kilometr. Cesta vede obtížným terénem. Samci a mladé samice bez potomků urazí celou vzdálenost rychle a bez nesnází, matky nesoucí mláďata zaostávají. Rychleji se unaví, po cestě odpočívají a k cíli doputují se zpožděním, když už jsou nejlepší místa v korunách ovocných stromů obsazena. A zatímco o maso se šimpanzi někdy dělí, u jiné potravy je to téměř vyloučeno. Matkám a mláďatům může ve skupině hrozit hlad.
Pomocí pořekadla „za vším hledej jídlo“ lze objasnit nejen chování matek, ale životní styl „chvíli spolu, chvíli každý sám za sebe“ obecně. Život pohromadě je bezpečnější; více očí snáze objeví blížícího se dravce či jiného nepřítele. Čím víc jedinců, tím lépe. Počet členů tlupy ale nemůže růst bez omezení. Brání tomu hlad. Čím více zvířat, tím větší vzdálenost musejí denně v putování za potravou urazit. V určitém okamžiku je energie vydaná na této cestě větší než energie získaná. Nastává nouze. Než společně hladovět, je lepší se rozdělit. Dostředivé a odstředivé tendence tedy působí proti sobě.
Neplatí to ale pro všechny živočišné druhy. Gorily mohou strávit celý den tím, že sedí v podstatě na jednom místě a pojídají listy, a večer jsou nasyceny. Nehraje roli, je-li jich ve skupině o jednu více nebo méně. Listí je v pralese dost po celý rok. Naproti tomu šimpanzi – a také lidé žijící mimo civilizaci – spoléhají na jinou stravu: u šimpanzů jsou to především ovoce a ořechy, výživné části rostlin, v menší míře maso. Tedy potrava sezónní nebo taková, která je rozptýlena a není lehké ji objevit, či potrava, která trpně nečeká, až bude objevena a snědena. Každý další hladový krk navíc může být ostatním na obtíž.
Není tedy divu, že gorily žijí ve stabilních skupinách, jejichž velikost se během roku příliš nemění. Naopak šimpanzi se shlukují do větších tlup jen v období hojnosti, především tehdy, když dozrává ovoce. Je-li potravy méně, tlupy se zmenšují. Do módy přichází život ve stylu každý na vlastní pěst.
Základy, na nichž stojí společnost šimpanzů, tak zvolna nabývají pevné obrysy: kolísavá velikost tlup, kontrola území jako zdroje obživy, pevné vazby mezi samci, kteří společně tráví čas, cestují za potravou, loví, bojují, věnují se obraně teritoria.
Své území brání spousta různých zvířat, naprostá většina ale nezabíjí dospělé příslušníky vlastního druhu, spokojí se s vítězstvím a zahnáním soupeřů. A výpravy na cizí území vedené samci, jejichž cílem je fyzická likvidace příslušníka sousední komunity? To je v přírodě zcela ojedinělý úkaz. Nájezdy tohoto druhu podnikají ze čtyř či pěti tisíc žijících druhů savců jen dva: šimpanzi a lidé.
***
Napětí mezi kasakelskými a kahamskými dál houstlo. Patroly, skládající se většinou asi z půltuctu samců doplněných nějakou tou samicí, procházely kolem hranic území své komunity zhruba jednou za čtyři dny. Když hlídkující šimpanzi zaslechli volání cizinců, strnuli a naslouchali nebo se začali navzájem objímat, aby se ujistili o vzájemné podpoře a dodali si sebedůvěry. Občas raději tiše ustoupili, jindy pokračovali v pohraniční hlídce. Někdy se vydali zabijáckou výpravu.
V srpnu 1973 sledoval Richard Wrangham, dnes profesor biologické antropologie na Harvardově univerzitě, tlupu samců kahamské komunity. Dovedli ho k čerstvé mrtvole neznámé samice. Jediný pohled prozradil, co se tu odehrálo. Hluboká kousnutí na zádech oběti a tělo zkroucené v nepřirozeném úhlu svědčily o násilné smrti a o tom, že ji zabili šimpanzi, pravděpodobně kasakelští vetřelci. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Začalo to likvidací Godiho, jednoho z kahamských. Svůj poslední boj svedl s útočným kasakelským komandem tvořeným šesti dospělými samci, jedním adolescentem a jednou samicí. Šimpanzí samec je nejméně pětkrát silnější než atlet na vrcholu sil. Prudkost střetnutí tomu ale neodpovídala, Godi se vlastně ani moc nebránil. Podle vylíčení Richarda Wranghma ho jeden z kasakelských zalehl tak, že oběť ležela tváří k zemi a ostatní měli volné pole působnosti k různým krutostem.
Pak přišel na řadu Dé, další z kahamských. Udělal osudnou chybu, potuloval se sám poblíž hranic. Kasakelští útočníci svou oběť nezabili úplně, jen ji totálně zmrzačili. Dé pak beze stopy zmizel, s největší pravděpodobností uhynul. Rok poté potkal stejný osud Goliatha, jednoho z patriarchů, kteří do poslední chvíle ignorovali rozdělení původní komunity. Stáří ho nezachránilo.
Tak to pokračovalo až do roku 1977, kdy ze všech samců kahamské komunity zbyl poslední, adolescent Sniff. Jako mládě si hrál s kasakelskými kamarády, nebylo mu to ale nic platné. Našli si ho počátkem listopadu, tentokrát jich bylo šest proti jednomu. Brzy jeho tělo pokrývala smrtelná zranění a jeden z útočníků chlemtal krev, která mu stékala po tváři. Také Sniffa už víckrát nikdo nespatřil. A to byl konec kahamských, zbývající samice s mláďaty se připojily k vítězné skupině – dvě z nich ale později zmizely a jednu kasakelští ubili před očima jejích dcer.
Ani konzervativní vědci, většinou volící výrazy co nejopatrněji, neváhali přirovnat vybití kahamských ke genocidě či k cílenému etnickému čištění. I když nám genocida kahamské komunity může připadat odporná, rozhodně jí vděčíme za mnohem střízlivější pohled na to, co se v afrických pralesích skutečně odehrává. Ještě v polovině 20. století jsme pohlíželi na šimpanze, své nejbližší příbuzné, jako na obyvatele prvotního, dávno ztraceného ráje, počátkem sedmdesátých let už ale odborníci tušili, že tento ráj má spoustu proklatě lidských rysů. V hodině dvanácté, možná nedlouho před tím, než poslední volně žijící lidoop padne za oběť postupující civilizaci, se ukázalo, že pralesy skrývají studijní materiál par excellence: primitivní societu založenou na vzájemných vazbách mezi samci, na složitých koalicích, na obraně území; společnost skládající se z tvorů, kteří velmi dobře znají divokou agresi, jimž ovšem není cizí ani přátelství, usmíření a vzájemná důvěra.
Tento text je úryvkem z knihy
Martin Uhlíř: Jak jsme se stali lidmi
Váz. s přebalem,, 320 stran, 30 ilustrací, 298 Kč, ISBN 80-7363-078-8, řada Aliter. Poprvé vyšlo 08.10.2007.
Jaký je původ násilí? Jaký evoluční tlak přiměl první hominidy, aby se začali pohybovat vzpřímeně? Jaké síly umožnily vznik recipročního altruismu (zdánlivě pošetilého sklonu konat dobro)? Jaký je původ morálky jako systému hodnot založeného na rozlišování dobra a zla? Kdy se poprvé objevil jazyk? Kde a kdy se vynořil anatomicky moderní člověk? Kdo byli neandrtálci a proč vyhynuli? To jsou jen některé otázky, na něž kniha hledá odpovědi.
O knize na stránkách vydavatele
