Student World

Systémy druhově bohatší jsou odolnější vůči případným výkyvům. Pokud máte doma více druhů pokojových květin, zřejmě alespoň nějaká z nich přežije nepřízeň osudu (nezalévání, škůdce, teplo/zima). Nicméně, platí takový vztah mezi biodiverzitou a stabilitou zcela obecně?

Těžko, velmi těžko říci. Záleží na tom, jaké vazby existují v systému. Díky složitým propletencům může být i druhově bohatý systém naopak extrémně nestabilní, protože po vyjmutí jediného místa v soukolí se vše zhroutí jako domeček z karet. Většina přírodních systémů však spíše funguje v roli homeostatů (lehce všeobjímající až tautologická evoluční logika: ty systémy, které toho nebyly schopné, již zmizely :-)).
Druhové bohatství navíc příliš nezávisí ani na velikosti území. Mezi plochou a počtem druhů existuje celá řada matematicky formulovaných vztahů. V praxi se však často stávalo, že oddělení ostrova od pevniny bylo provázeno vymíráním, totéž pak platilo ale pro situaci po srážce kontinentů – jedno z největších vymírání od konce druhohor nastalo ve chvíli, kdy vznikla dnešní Panamská šíje spojením Severní a Jižní Ameriky.
Z hlediska zachování biodiverzity není tedy jasné, zda se vyplatí krajinu spíše rozparcelovat na malé téměř izolované plochy nebo naopak.

Ještě spíše než absolutní druhové bohatství je však pro stabilitu ekosystému podstatné něco jako počet možných módů existence. Jak uvádí například Jiří Sádlo (Jiří Sádlo, David Storch: Biologie krajiny — Biotopy České republiky, Vesmír, Praha, 2000), některé oblasti mohou téměř volně přecházet mezi stepí, různými druhy lesa či polem. Změny jsou přitom prakticky vratné a na krajině se proto činnost člověka nijak negativně neprojevila.
Naproti tomu jiná území, jako třeba vrcholky Krkonoš, mají pouze jeden způsob existence v podobě biotopu dosti podobného severské tundře. Narušení krajiny člověkem je proto naopak ničivé.

autor Pavel Houser