Student World

***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Pro devon (datování cca 417-354 milionů let) lze zhruba stanovit několik obecných trendů vývoje živé přírody:
– rostliny i bezobratlí již na souši žijí (první cévnaté rostliny se zřejmě objevily již ve spodním siluru), přicházejí i první suchozemští obratlovci.
– úpadek trilobitů, byť ve spodním devonu jsou ještě běžní.
– rybovití obratlovci získávají v mořích dominantní postavení na úkor loděnkovitých hlavonožců, kteří vládli mořím v ordoviku a siluru. Hlavonožci se sami stále častěji stávají kořistí větších ryb.
– objevují se nové typy hlavonožců, předchůdci druhohorních amonitů (ti sami vymřeli za velkého vymírání na konci křídy).

Hranice siluru a devonu je zaznamenána např. v Suchomastech u Koněprus a dále např. na Budňanské skále v Karlštejně. V Praze patří k nejvýznamnějším nalezištím Hlubočepy (Barrandova skála se slavnostní deskou odhalenou roku 1899), Černá rokle pod Kosoří (u Radotína), dalším bohatým zdrojem fosílií je Svatý Jan pod Skalou.
Z rybovitých obratlovců zde nejstarší nálezy patří žralokům podobní akantodi a pancířnatí plaktodermové. Draví volně plavoucí korýši dosahovali až půlmetrové délky, z předcházejícího období ještě přežívali až dvoumetroví draví hrotnatci (jejich dnes žijícím příbuzným je ostrorep).
Ve spodním devonu se v mořích u Koněprus (Koněprusy, Plešivec, Zlatý kůň) dochovaly stopy po korálových útesech – biohermách (v té době panovalo na našem území tropické klima). Kromě vlastních korálů (deskatí, drsnatí, větevnatí – jiné druhy než dnes) se na vybudování masy útesu výraznou měrou podílely i další mikroorganismy, které srážely z mořské vody uhličitan vápenatý (sinice, řasy a bakterie hrály větší roli než ostatní živočichové). Svoji roli sehrály také mechovky, specializované „zakořeněné“ lilijice (ostnokožci) a mořské houby. Oblast útesu obývali také ramenonožci, plži a mlži.
Jednalo se už o komplexní ekosystém, jehož podoba se lišila podle vzdálenosti oblasti od mořské hladiny (prosvětlení) i podle toho, zda šlo spíše o vodu klidnou nebo ovlivňovanou pohybem hladiny. Korálový útes můžeme podobně jako např. prales pokládat za jakousi „abstraktní“ formu ekosystému – v historii živé přírody se útesy objevily několikrát, přičemž je ale pokaždé vytvářely jiné organismy.
Mimochodem: Koráli využívají fotosyntetických schopností zelených řas, které žijí uvnitř jejich těl. Tito láčkovci však podobně jako nezmar a medúza dokáží mikroskopickými chapadélky také filtrovat okolní vodu.

V okolí Prahy se ze stejné doby dochovaly dvorecko-prokopské vrstvy (Hlubočepy, Slivenec, Řeporyje, Radotín, Zlíchov, Dívčí Hrady). Velké množství trilobitů bylo nalezeno v Černé rokli pod Kosoří. Jedinci z rodu Odontochile dorůstali až 20centimetrové délky. Jinak jsou ale živočichové z této oblasti na rozdíl od svých příbuzných z útesové fauny relativně drobní – obývali totiž vesměs hlubší vody s omezeným prouděním a taktéž s nižším obsahem kyslíku.
V hlubších vodách žila tehdy zvláštní, mezitím vymřelá skupina ostnokožců, tzv. poupěnci. Jejich “kalich” se tvarově podobal např. zavřenému květu tulipánu. Z ostnokožců žili na mořském dně i tvorové podobní dnešním mořským okurkám, dále také lilijice. Obrovské množství fosílií se podařilo získat ze zlíchovského lomu U kapličky. Odsud je také znám nejstarší typ amonitů, tzv. goniatiti. Oproti loděnkovitým hlavonožcům měli méně chapadel a dokonalejší zrak. Vlastní loděnkovití hlavonožci jsou od té doby konkurencí svých vyspělejších příbuzných i rybovitých obratlovců stále více tlačeni do prostředí dna, kde namísto aktivního lovu konzumují spíše zdechliny (tak se loděnky živí dodnes). Od goniatitů vede také postupnou redukcí vnější schránky cesta až k dnešním chobotnicím, sépiím a kalmarům. Velké množství hlavonožců z této doby bylo nalezeno v Jinonicích a v Prokopském či Dalejském údolí (lomy u Holyně či u Jezírka). Záhadou jsou volně pohybliví a zřejmě draví karpoidi, jejichž taxonomické zařazení je dodnes nejasné – pravděpodobně byli příbuzní ostnokožců nebo strunatců.
V okolí Rudné u Berouna, Srbska, Hostimi nebo v Hlubočepích se ve stejné době nacházejí i první stopy po suchozemských rostlinách. Dochovaly se zbytky plavuní a kapradin, stromovitý Pseudosporochnus snad patřil k předkům nahosemenných rostlin. Mezi tehdejšími suchozemskými rostlinami se volně povalovaly schránky mořských tvorů, které vlny vynesly na břeh, např. trilobitů i hlavonožců. U komůrek hlavonožců přitom hrálo roli i to, že i po smrti živočicha mohly zůstat naplněné plynem, který je nadlehčoval.

I pravěká moře mají svůj konec. Koncem středního devonu byla střední část Českého masivu vyzdvižena výrazně nad mořskou hladinu a paleontologický záznam sahající téměř souvisle až od počátků kambria byl na dlouhou dobu přerušen.

Zdroj: Vojtěch Turek, Radvan Horný, Rudolf Prokop: Ztracená moře uprostřed Evropy, Academia, Praha, 2003

autor Pavel Houser