(pokračování ze včerejšího dne)
Odpovídá paleontolog Martin Košťák, který se na Přírodovědecké fakultě UK specializuje na výzkum druhohorních hlavonožců.
Nakolik pokládáte hodnověrné historky o útoku obřích hlavonožců na lodě?
Námořnické historky o napadení přídí lodí velkou krakaticí se nejeví jako úplně smyšlené. Viz také výše zmíněná taktika krakatic v jejich soubojích s vorvani: „šmátrání“ chapadly na palubě by mohlo znamenat, že hlavonožec hledal vydechovací otvor. Cílem nebylo takto si "podávat" chycené námořníky.
Útoky krakatic na menší plavidla, třeba vory a čluny, jsou doloženy poměrně hodnověrně. Tak například v období druhé světové války je zaznamenáno několik útoků na sestřelené letce na provizorních vorech v kanálu La Manche – zde šlo zjevně ne o šmátrání po dýchacím otvoru vorvaně, ale prostě o lov.
Z toho všeho vyplývá ještě další věci: obří hlavonožci se neomezují na exotická moře (New Founlad, sever Norska, oceán na jih od Austrálie a Nového Zélandu), ale najdeme je i přímo u Evropy. No a kanál La Manche není samozřejmě žádný hlubokomořský příkop – tedy další důkaz, že krakatice ve skutečnosti obývají oblasti nepříliš vzdálené od mořské hladiny.
Hovoříme tady o kalmarech, krakaticích a krakenech. Tyto výrazy jsou synonymy pro totéž? Jak se vůbec hlavonožci systematicky dělí?
S výjimkou rodu Nautilus (loděnka – přesněji řečeno, v současnosti se již rozlišují dva rody Nautilus a Allonautilus) patří všichni v současnosti žijící hlavonožci do skupiny dvoužábrých. Ty se dále dělí na chobotnice, sépie a skupinu zahrnující olihně a kalmary (respektive krakatice či krakeny, což je totéž – každopádně v české terminologii je zmatení větší, než kdybychom se striktně přidržovali latiny). Trochu nejasné je zařazení vampýrnatek – buď tvoří samostatnou skupinu, nebo patří mezi chobotnice. Z hlediska evolučních "stromečků" je také možné, že sépie mají blízko k olihním.
Mimochodem – loděnky nejsou ovšem přímými potomky prvohorních čtyřžábrých hlavonožců se schránkami, i když je v lecčem připomínají. Dnes do tohoto rodu spadá šest druhů, přičemž maximální hmotnost loděnek je okolo 1 kg; nejde tedy rozhodně o žádná monstra. Loděnky se od ostatních dnešních hlavonožců liší také velkým počtem chapadel (okolo 86) a nižšími kognitivními schopnostmi.
Jak vlastně vypadá takové kalmaří chapadlo? Již jsme se dostali k tomu, že kůži vorvaňů nacházíme často stopy po přísavkách…
Hlavonožci, o kterých zde hovoříme, mají 8 až 10 ramen (v takovém případě jsou dvě ramena prodloužená a uzpůsobená k prvnímu zachycení kořisti), která jsou opatřena chitinózními háčky nebo kruhovitými přísavkami – popřípadě obojím.
Háčky hlavonožců byly vzácně nalezeny zabodnuté do těch částí trupů lodí, které se během plavby nacházejí pod hladinou.
Přejděme teď k evoluci hlavonožců…
První hlavonožce známe už z kambria. Patří mezi měkkýše a mají společného předka s dnešními šneky (chapadla jsou vlastně "roztřepená šněčí noha") – přílipkovky (Monoplacophora). V ordoviku pak hlavonožci dominovali tehdejším mořím a stáli na vrcholu potravní pyramidy – největší exempláře byly i se schránkou dlouhé 5-6 metrů.
Počátkem siluru se hlavonožcům zřejmě podařilo vytěsnit některé skupiny obratlovců do sladkých vod.
V devonu pak začal ústup tehdejších hlavonožců – nautiloidů, k němuž pravděpodobně došlo v souvislosti s nástupem čelistnatých ryb (ten probíhal zhruba od konce siluru). Na druhé straně hlavonožci v té době začali vytvářet nové, později evolučně velmi úspěšné linie. Tak už v devonu vznikají třeba přímí předkové amonitů, kteří pak spolu s belemnity zažili velký rozkvět v druhohorních mořích. Předky belemnitů známe zhruba z karbonu, pravé belemnity pak z triasu.
U všech těchto skupin hlavonožců začal trend redukce schránky, který nejdále došel zřejmě u současných chobotnic. Ty už schránku nemají prakticky vůbec. Na ochranu mozku, nejzranitelnější části jejich těla, se jim vytváří jakási chrupavčitá obdoba lebky obratlovců.
Současní dvoužábří hlavonožci (Coleoidea) se začali vyvíjet zhruba od karbonu v evoluční linii, která byla paralelní právě belemnitům. Některé úseky evoluce krakatic či chobotnic máme zmapované lépe, jiné hůře, někdy dosud nejsou evoluční vztahy mezi jednotlivými skupinami fosilních hlavonožců úplně jasné.
Za živoucí fosílii můžeme každopádně označit současnou vampýrovku, která se prakticky neliší od exemplářů datovaných do období jury. Od vampýrovek vede zřejmě cesta k současným osminohým hlavonožcům – chobotnicím a argonautům (kteří jako jediní vytvářejí vnější vápnité schránky).
Jak vypadali a jak žili vymřelí dvoužábří hlavonožci?
Podle vzácných nálezů otisků měkkých částí těl víme, že např. belemniti nejspíš připomínali současné olihně. Jejich deset ramen bylo opatřeno háčky.
Belemnitié obývali tehdejší mělkovodní moře v obrovských hejnech a před většími predátory se chránili právě svým množstvím a také masivní a ostrou vnitřní schránkou. Byly nalezeny pozůstatky tehdejších žraloků i vodních ještěrů, kteří se belemnity přecpali tak, že množství pevných schránek už nebyli schopni vyvrhnout, a to bylo příčinou jejich smrti.
Vymírání belemnitů je v přímé souvislosti se změnami klimatu a redukcí mělkovodních pánví ve svrchní křídě. Velký podíl na tom má i nástup moderních skupin ryb a žraloků.
Co se na konci křídy dělo s předky současných hlavonožců?
Redukce vnitřních schránek, radikálnější než v případě belemnitů, tehdy předkům současných hlavonožců umožnila reagovat na přeplněný mělkovodní prostor křídových moří přesunem do větších hloubek. Dalo by se říct, že evoluci hlavonožců můžeme vlastně vnímat i jako pohyb po vertikále – neustále přesuny do větších hloubek nebo naopak k hladině.
(dokončení příště)
