Student World

Milá doktorko Tatiano,
jsem mladý moderní sameček pobřežnice. Vím, že NE znamená NE – takhle bych se ale nikam nedostal. Samičky mého druhu jsou tvrdá děvčata: kdykoli se pokouším přátelsky se sblížit, dostanu nakládačku. Proč jsou tak nepřátelské? Mohu s tím něco udělat?
Milý pan Zklamaný z Mallacoota Bay

K čertu s politickou korektností! U tvého druhu NE znamená ANO. Samičky jsou agresivní, protože chtějí, abys je přemohl; opravdu se odmítají pářit s tím, kdo to nedokáže. Takže pokud si chceš užít, budeš muset snášet kopance a vzpírání, dokud se ti partnerka nepodvolí.
Pro některé tvory je násilnický sex normální. Tuleni krabožraví – kteří mimochodem nežerou kraby, ale kril – malé garnáty, kteří žijí po stamilionech v chladných vodách kolem Antarktidy – se při páření navzájem divoce koušou a obě zvířata jsou často na konci zbroceni krví. Ačkoli to vypadá nechutně, je to totéž, jako když žena škrábe svého milence nehty po zádech: zranění nejsou vážná a nejde vlastně o nic špatného. Proč to dělají? Pro takovou zálibu neexistuje žádné rozumné vysvětlení.
Záliba v násilí má samozřejmě svá rizika. Mnohým zvířatům zkušenost s drsnou láskou zanechala jizvy. Starší samci tuleňů krabožravých mají po letech samičí náklonnosti zjizvenou celou hlavu. Když bizoní samec vystoupí na samici, udeří ji do zad předními kopyty, až jí někdy sedře kusy kůže. Do doby, než oslaví své osmé narozeniny, bude mít samice pravděpodobně následkem toho na zádech pár holých míst. (Během páření musí nést celou váhu svého mohutného milence: ten se při ejakulaci dostane do křeče, která zvedne i jeho zadní kopyta nad zem.) Samice dugonga indického, býložravého mořského savce, který čenichá kolem záhonů chaluh a používá přitom rohovitá bříška části svého dolního pysku k vytrhávání rostlin u kořene, mají občas po těžkopádném páření samců na zádech jizvy.
A co hůř, dochází i k nehodám. Dříve, než doručí sameček mločíka svůj balíček spermií, vrazí samičce do krku své pilovité zuby; občas uvízne a nemůže se odtrhnout. Neopatrní samci rypouše sloního – samci jsou ještě větší než rypouši severní, dosahují šesti metrů a váží kolem čtyř tun – mohou samici kousnout do hlavy místo do krku, a tak jí rozdrtit lebku a zabít ji. Samec norka se občas obdobně splete, když samici probodne spodinu lebeční místo toho, aby ji chňapnul za kůži na zátylku. Samec vydry mořské si představuje polibek jako kousnutí do čenichu; když se zranění zanítí, může být smrtelné.
Takové katastrofy, ostatně jako všechny špatné zprávy, přitahují pozornost. Je však důležité dívat se na vše ve správném světle. Mezi těmito nehodami a nehodami způsobenými chlípným davem je zásadní rozdíl; samci je nezaviňují proto, že by jednali ve svém vlastním zájmu. Samec, který rozdrtí svým partnerkám lebku, mnoho potomků nezanechá. Nebezpečí, že bude samice zabita během páření, je ve srovnání s jinými potenciálními možnostmi úmrtí minimální; pokud tedy nemluvíme o druzích, kde samice napadají výše zmíněné „gangy“. Vyhnout se takovýmto nehodám je záležitostí náhody, a nikoli evoluce. Geny, které by tě mohly před rozdrcením lebky ochránit – například ty, díky nimž máš pevnější lebku – se totiž nerozšíří, bude-li k rozdrcení lebky docházet jen vzácně.
Ačkoli mrtvé samičky potomky mít nemohou, zraněné je mít mohou – záleží ale na typu zranění. Možná tedy tyto nehody nejsou až tak zkázonosné, jak se zdají: co může zabránit samci, aby „zdemoloval“ samici skoro až k smrti, obzvláště kdyby ji nářez odradil od páření, a ona mu tak přestala být nevěrná? Žádný strach, děvčata, to by jim dlouho neprocházelo. Kdyby s sebou páření, ať už z jakéhokoli důvodu, neslo nebezpečí vážného zranění, opět byste mohla čekat rychlý vývoj vlastností, které vás před zraněním ochrání.
Vezmi si dva příklady. Prvním jsou žraloci. Páření těchto netvorů je často brutální. Samec uchopí samici do čelistí, přičemž se pokouší zasunout jeden ze svých penisů (či „háčků“, což jsou pánevní ploutve srolované do trubičky). Samci mají přitom dva „háčky“ a oba leží podél jeho břicha – jeden konec je spojen s pohlavním otvorem a druhý je připraven na zasunutí do samiččina otvoru. Během páření vstoupí spermie z pohlavního otvoru do „háčku“ a spolu s proudem mořské vody jsou vehnány do samiččina otvoru. Dospělé samice jsou často zjizvené nebo jim chybějí kusy ploutví. Ačkoli bych nechtěla, aby mě žralok kousnul – ani kdyby byl v něžné náladě – jsi-li žraločí slečna, není to tak hrozné. Třeba žraloun modravý. Zralé samice mají často po těle čerstvá kousnutí nebo jizvy. Dokáží se s tím však vypořádat: když samice procházejí pubertou, kůže jim začíná sílit, a než dospějí, mají kůži dvakrát tak tlustou než samec téže velikosti. A ještě něco, jejich kůže je tlustší, než jsou samcovy zuby dlouhé. Samice trnuchy Hallerovy, příbuzné žraloků, má nejen tlustší kůži, ale samec má navíc speciální zašpičatělé zuby, kterými ji může uchopit. Zatímco samice a mladí samci mají řadu rovných a hladkých zubů, které do sebe zapadají jako kameny na dobře vydlážděné ulici, zralí samci mají zuby špičaté, aby dodali svým milostným kousancům více páry. Někdy ovšem pokouše samice samce – a samec si musí proti takovémuto nebezpečí vyvinout obranu. Falcatus falcatus je žralok známý pouze ze zkamenělin, které jsou staré asi 320 milionů let. Dnešní žraloci by se jeho samcům posmívali: hlavu jim zdobilo veliké držadlo, takže vypadal jako žehlička ve tvaru žraloka. Soudě podle kompromitující polohy, ve které byl jeden zkamenělý pár nalezen, to vypadá, že se držadlo vyvinulo, aby do něj samice během páření kousala.
Mým druhým příkladem vývoje protiopatření je mořský ploštěnec Pseudoceros bifurcus, který je hermafroditem. Mezi hermafrodity je každý člen druhu potencionální sameček; obvyklé souboje mezi rivaly, kteří soutěží o partnerky, tady proto neexistují. Pro mnoho hermafroditů je páření vskutku láskyplná a protahovaná událost. Nikoli však pro Pseudoceros bifurcus. Jedinci tohoto druhu zjevně upřednostňují samčí roli před rolí samičky, neboť vyvinuli pirátskou techniku oplodňování. Znamená to, že zabodnou penis kamkoli do těla oběti a vzápětí se nejvyšší možnou rychlostí vytratí. Jelikož však takové bodnutí způsobí otevřené zranění, každý jedinec, který se dokáže ubránit, okamžitě získává výhodu. A výsledek? Šermování penisy.
Jako v každém šermu se bojovníci snaží protivníka zasáhnout, aniž by byli sami zasaženi; cílem boje není smrt, ale penetrace. Souboje mohou trvat hodiny; oba účastníci útočí a podnikají výpady, uhýbají a odpovídají protiútokem. Docela stojí za to to vidět. Tito tvorové vypadají jako miniaturní perské koberce – jsou očividně ploší a ozdobeni složitými barevnými vzory. Když plavou, vypadají jako létající koberce. Když šermují, vypadají jako neviditelní muži v dlouhých pláštích. Souboj končí, jakmile se jednomu zvířeti podaří bodnout to druhé vlastním penisem. Není to nic příjemného, ale poražený alespoň bojoval.
Doufám, že jsem tě přesvědčila, že trochu divokého miliskování nemusí být na škodu. Abych se vrátila k tvému případu, samečci mouchy Gluma musgravei skutečně shromažďují během rvaček při páření důležité informace. Vybíraví samečci se nepáří s každou samičkou, kterou přemůžou, ale jen s těmi nejmohutnějšími. Důvodem je zřejmě to, že nejmohutnější samičky mají největší šanci přežít. Nikdo neví, proč se o to samečci tak starají. Jedním možným důvodem je to, že chaluhy, do nichž samičky kladou vajíčka, se na pláži objevují nepředvídatelně. Proto by robustnější samičky měly mít větší šanci žít dostatečně dlouho na to, aby spatřily chaluhy, jak připlavaly s přílivem. Tak se nestyď. Seber se a podrob si nějaké to děvče.
Milá doktorko Tatiano,
jsem cvrček Cyphoderris strepitans a právě jsem dosáhl dospělosti. Když jsem si prohlížel své nové mužné tělo, všimnul jsem si na zádech několika zubů. To se mi zdálo jako směšné místo pro zuby. K čemu jsou?
Ten ze Skalistých hor, který toho o anatomii mnoho neví
Slyšel jsi o nášlapné pasti? To je past s čelistmi s pružinovým zatížením, které jsou doširoka rozšklebené a plné zubů. Jakmile zvíře stoupne na spoušť, čelisti s bouchnutím sklapnou a uvězní kořist tak, že nemá sebemenší šanci se vyprostit. Lovci kdysi nášlapné pasti používali k lovu medvědů, vlků, norků, sobolů a jim podobných. V osmnáctém století se tyto pasti v Británii používaly dokonce k chytání lidí, a to si nedělám legraci: na pytláky, kteří si vzali do hlavy, že budou krást zvěřinu z pozemků aristokratických džentlmenů, se líčily obrovské takovéto ocelové pasti.
Dnes jsou nášlapné pasti pro norky stejně jako pro lidi naštěstí nezákonné. Matka Příroda však takovým detailům nevěnuje pozornost. Zuby na tvých zádech jsou pastí na děvčata a fungují následovně. U tvého druhu jsou samičky tradičně nahoře. To, že ohneš záda, abyste spojili své genitálie, způsobí, že zuby „pasti“ sevřou její bříško a pevně ji drží. Jakmile se jednou chytí, musí se s tebou pářit, ať chce nebo ne. Je to tak. Tato „past“ ti umožní ji znásilnit.
Proč bys to dělal? Přiznejme si, svět je hnusný. Samičky tvého druhu mají svůj vlastní ošklivý zvyk: pijí ti krev. Asi sis všiml, že máš kromě „pasti“ ještě další nadbytečný kus tkáně – pár měkkých masitých zadních křídel. Daleko by ses nedostal, kdybys na nich zkoušel létat. Ne, bohužel se zdá, že slouží k tomu, aby je samička okusovala. Během páření si párkrát z tvých křídel ukousne a pak hltavě pije krev, která vytéká ven. Poté krev uschne a z tvých zadních křídel se stane zohavené sousoší. Samičky přirozeně preferují panice, neboť pouze oni jsou ještě nedotčení; koneckonců kdo by chtěl někým okousané zboží? Takové děsně vybíravé chování však znamená potíže pro ty z vás, kteří se od přírody rádi páříte více než jednou. Když proto samička vyleze na vaše záda, aby zkontrolovala, v jakém stavu máte zadní křídla, chytnete ji do „pasti“. Nezáleží na tom, jestli jste panicové – spářila by se s vámi tak jako tak. Když jsou však vaše zadní křídla ohryzaná, přinutí ji zůstat jen tato „past“.
Neboj se, nejsi jediný, kdo má vynález na to, jak lapit neochotné dívky. Podívej na srpice, hmyz s dlouhými průhlednými pavučinkovými křídly s černými skvrnami. Samečci srpic mají na zadečku zvláštní orgán, jakýsi skřipec, který používají k tomu, aby si samičku přidrželi. Jako ve tvém případě se tento orgán používá při každém páření; opět se však stává zbraní pouze tehdy, pokud se sameček snaží přidržet samičku proti její vůli. A co určuje to, že je samička ochotná? Zda může sameček poskytnout dobrou potravu, či ne.
Srpice se páří staromódním způsobem: on platí za večeři, ona se namáhá. Jelikož srpice patří mezi mrchožrouty hmyzí říše – jsou to sběrači odpadků, kteří se živí hmyzími zdechlinami – naservíruje nóbl sameček pěknou hmyzí mrtvolku. A samičky se se samečkem, který může nabídnout takovou lahůdku, ochotně spáří. Hmyzí mršiny jsou však často vzácné, a aby sameček nějaké získal, musí se občas odhodlat k tomu, že ji ukradne pavoukovi – což je nebezpečný podnik. (Mám tip: jestliže jsi mládenec srpice, budeš mít velký baňatý penis. Až budeš v pavoukově spižírně a její majitel se tě bude snažit zastavit, prašť ho svým údem a on se stáhne. Děvčata, jestli se někdy ocitnete ve stejných nesnázích, nejlepší, co můžete udělat, je nabrat toho chudáka pavouka hlavou.)
Nedokáže-li sameček získat hmyz poctivě ani podfukem, použije své slinné žlázy a vyměšuje velký rosolovitý žmolek – mňam. Hmyz to sice není, ale není to špatné. Někteří samečci nejsou s to takovou hrudku vyloučit a nemají ani chuť vyloupit pavouka. Následně nemají samičkám co nabídnout a uchylují se k násilí.
Jak u cvrčků, tak u srpic je znásilnění dílem totálního zoufalce na okraji společnosti, který své geny nemůže rozšířit žádným jiným způsobem. Mezi těmito druhy je totiž lepší spářit se s ochotnou samičkou než s divokou, která se vzpouzí a klade odpor – samečci se s ochotnými partnerkami páří déle, předají více spermií a zplodí více potomků. Jestli však patříš mezi samečky, kteří nemají co nabídnout, nebudeš moci svést nikoho a tvojí jedinou možností je přinutit ji. Přírodní výběr skutečně diskriminuje ztroskotance s dobrým vychováním. Nemáš-li co nabídnout a neuchýlíš-li se k násilí, nebudeš mít žádné potomky a tvé geny pro slušné chování zahynou spolu s tebou.
Nemysli si však, že všichni násilníci jsou zoufalci, kteří nedokáží získat dívku jiným způsobem. O znásilnění jsou zprávy také u humrů, ryb, želv, ptáků, netopýrů a primátů. Totožnost pachatele není vždy známá: anonymní samečci netopýra hnědavého se plíží rozsáhlými zimními hnízdišti a znásilňují samičky (a dokonce i samečky), které spí zimním spánkem. Přinejmenším u ptáků jsou pachateli vždy vážení „ženatí“ samečci. Třeba vlha, barevný ptáček, který žije ve velikých koloniích ve střední a východní Africe. Samečci a samičky tvoří stálé páry, které spolu hnízdí rok co rok. Nenechej se tím však zmást. Vlhy jen sotva žijí v manželské idyle a znásilnění je běžným jevem. Odváží-li se samička z hnízda sama, bude ji honit nejméně jeden a možná až dvanáct samečků; pokud se jim podaří přitlačit ji k zemi, všichni na ni naráz skočí a budou se snažit se s ní spářit. V některých koloniích mají samičky pravděpodobnost jedna ku pěti, že je daný rok znásilní. Avšak i přes fakt, že v daném roce jsou mnozí samečci „svobodní“– podle teorie o zoufalcích by byli hlavními podezřelými – ti „svobodní“ jsou nevinní. Téměř všichni budoucí pachatelé žijí v párech s jinými samičkami v kolonii. U husy sněžní, dalšího ptáka, který žije v koloniích, to je ještě horší. „Ženatí“ samečci tohoto druhu běžně napadají hnízdící samičky. Samičku, která je na chvíli opuštěná, se pravděpodobně pokusí znásilnit soused z vedlejšího hnízda; obvykle je samotná proto, že se její „manžel“ někde pokouší znásilnit nějakou jinou. V některých koloniích je samička obětí pokusu o znásilnění zhruba jednou za pět dnů.
Pokud však víme, toto hrozné chování nemá za následek početí. Ty nejlepší odhady navrhují, že při znásilnění je počato pouze jedno procento mláďat vlh; u hus sněžních je to pět procent. Tak proč se tito samečci nespokojí s tím, že se starají o svou „ženu“ a potomky jako čestní členové společenstva? Podobně jako u většiny dalších ptáků, kde samečci samičky sexuálně napadají, žijí všichni v těsné blízkosti. Za těchto okolností nemusí sameček svou oběť hledat daleko: když se pokusí o znásilnění, nemají co ztratit. Proto odměna – v podobě dalších potomků – nemusí být zrovna obrovská, aby takové chování přetrvalo.
Jak ale víme, že si o to samičky ve skutečnosti samy neříkají? Sexuální nátlak je vždy těžké posoudit: vzpouzení neznamená vždy neochotu. Mnoho samiček se však vzpírá, když skutečně nechce. Třeba humr americký. Samičky se mohou pářit ihned poté, co vyměnily krunýř, stejně tak, jako když mají krunýř pevný. Samičky, které se chystají krunýř měnit, navštěvují samečky, a když najdou někoho, kdo se jim zamlouvá, dají si s ním říct a nedochází k žádnému vzpouzení. Jestliže si chce samička s tvrdou schránkou zadovádět, nabídne samečkovi zadeček zase jen po kraťounké předehře. Neochotná samička však bude před samečkovými sbližovacími pokusy utíkat. On ji bude pronásledovat, a možná se dokonce pokusí vytáhnout ji ze skrýše. Nebo třeba srpice. Samičky létají k samečkům, kteří nosí potravu, a páří se s nimi během jídla; od samečků s prázdnýma rukama odlétají. Pokud se těm podaří samičku lapnout, tak pak divoce bojuje, aby unikla, zmítá se a kroutí zadečkem, aby se vyhnula pohlavnímu spojení. Když se samička vlhy páří se svým „manželem“ – což dělá každých několik hodin a zároveň klade vajíčka – dovolí mu, aby ji nakrmil hmyzem, pak zvedne ocas a drží, zatímco on za ní kmitá. Obtěžují-li ji však jiní samečci, prchne. A jestliže se na ni přitlačí, přitiskne zadeček pevně k zemi a drží ocas dole, což je pozice, která páření znemožňuje. Než opustí hnízdo, navíc ještě zapíská. Je-li její „manžel“ poblíž, pískání ho přivolá a on ji může doprovázet, což je dobrý nápad: samičky s doprovodem jsou zřídkakdy znásilněné.
Toto vše spolu se zlomkem pokusů o znásilnění, z nichž vzejdou potomci, navrhuje hypotézu, že kladení odporu není trik, jak přilákat samečkovu pozornost. Místo toho, aby si samičky lehly a podvolily se, většina z nich přijme „raději smrt než ostudu“. To nabízí další důležitou otázku. Může-li mít kladení odporu za následek vážná zranění nebo smrt, proč se tedy samičky nepodvolí? To se bohužel příliš nestudovalo. Vsadím se však, že podvolení bude často něco stát – něco, co ve výsledku převáží riziko zranění či smrti. O takové „ceně“ se můžeme jen dohadovat: vzpomeň si, že samečci některých ptáků, kteří podezřívají svou samičku z nevěry, se nebudou tolik snažit nakrmit mláďata, jež pak mohou zahynout hlady. Samičky některých druhů srpic žijí ze samečkova úsilí zajišťovat potravu, takže se vůbec nemusejí namáhat při jejím shánění, což by zvýšilo riziko, že se stanou pavoučí potravou. Samička, která nedokáže odolat pokusům o znásilnění, by si buď musela shánět potravu sama, anebo by jí nezbylo než hladovět. A my víme, že samičky některých druhů přijde pěkně draho, když jim partnery někdo – například vědec – podstrčí, než když si je vybírají dobrovolně. Samičky jak octomilky (Drosophilla melanogaster), tak i cvrčka (Gryllus bimaculatus), jimž je sameček přidělen, mají méně potomků než ty, které mají na výběr.
Mohou-li samečci ptáků, humrů, srpic a cvrčků (Cyphoderris strepitans) získat tím, že samičky k páření přinutí, jak je tomu pak u lidí? Je mi jasné, že myšlenka, že by znásilnění mohlo být přirozené – tedy skutečně vyvinutá část lidského chování – je nechutná, ba dokonce urážející. Ale možné to je. Evoluce neposlouchá lidské představy o morálce a lidská morálka stejně tak neodráží žádný přírodní zákon. Kdyby se přihlíželo k tomu, co je v evoluci běžné, za smrtelné hříchy by bylo považováno něco úplně jiného. Chtíč by se například považoval za ctnost; zdrženlivost by se odsuzovala. Znásilňování by se pravděpodobně mohlo vyvinout u lidí stejně tak jako u jakýchkoli jiných živočichů: kdyby měli násilníci v průměru více potomků než jiní muži, veškeré geny, zásadní pro toto chování, by se rozšířily.

***
Úryvek z knihy:
Judsonová Olivia: Sexuální poradna Dr. Tatiany pro všechna živá stvoření.Úplný průvodce evoluční biologií sexu, Dokořán + Argo, Praha, 2003
http://www.dokoran.cz/book.php?id=31

Druhá část úryvků
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/05767501958EF447C1256DDC004BC74F

Třetí část úryvků
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/5041639B6B9B457BC1256DDC004C0B8C

autor