Student World

Milá doktorko Tatiano,
jmenuji se Jerome a jsem samec slípky zelenonohé. Vážně mě znepokojuje násilné chování samiček mého druhu: nejsou to žádná neviňátka, jsou surové. Při sebemenší provokaci vyskočí do vzduchu a začnou po sobě sekat drápy. Proč jsou tak brutální? Jak jim mám zabránit, aby se vzájemně nepozabíjely?
Ten z Norfolku, kdo chce zpět skutečné dámy

Neměj strach: samičky většiny druhů jsou příliš chytré na to, aby se navzájem zabíjely. A když už bojují na život a na smrt, obvykle to není kvůli samci, ale kvůli něčemu důležitému – jako je třeba příbytek. A i tehdy je souboj na život a na smrt vzácný. Příležitostně k němu dochází u třásněnek – drobného černého hmyzu s křídly, která vypadají jako miniaturní pírka. Samičky jistého australského druhu jsou vyzbrojeny mohutnými předními končetinami a vzájemně se zabíjejí pro dokonalý příbytek, kterým je cecidie (odchylka ve vzrůstu a tvaru rostliny způsobená cizím organismem – pozn. překl.) na akátu. Agresivní mohou být také mravenčí královny. Královny mravenců Veromessor pergandei spolupracují, aby založily společenstvo, pozvedly ho a uvedly v život: několik královen dokáže vytvořit společenstvo rychleji než královna, která pracuje sama, takže ta jejich bude více chráněná vůči útokům sousedů. Jakmile již společenství začalo fungovat, jsou spolu královny na kordy a v bojích o vládu nad hnízdem se cupují na kousky. Obecně však platí, že odměna za to, že odkrágluješ své sokyně, nestojí za riziko, že tebe samotnou zabijí.
To neznamená, že by dívky o chlapce vůbec nesoupeřily. Jak vám potvrdí každý, kdo navštívil dívčí školu, je-li chlapců nedostatek, je to dost zlé. Tento problém je často dočasný: na začátku období páření čolka obecného středoevropského jsou do toho samičky celé žhavé, ale samečci s předem daným množstvím spermií jsou zpočátku zdrženliví. A výsledek? Nehezké způsoby. Jelikož čolci kladou balíčky spermií na zem, osamělé samičky vrážejí mezi dvořící se pár, aby sperma ukradly, jakmile ho sameček položí. Do konce období však většina samiček ztrácí zájem – poté, co se spářily mají spoustu práce s kladením vajíček, což je pomalý proces, protože každé z nich balí do listu – a teď se zase samečci perou o každou samičku, která ještě zájem má. Podobně je tomu i u sarančat (Kawanaphila nartee), elegantních, větvičce podobných tvorů, příbuzných cvrčkům a kobylkám; na počátku sezony jsou „svobodní samečci“ velice žádaní. Je tomu tak proto, že se tento hmyz rád živí pylem, avšak brzy na jaře většina květin ještě nekvete. Samečci si však samičky namlouvají tak, že vyměšují množství potravy, kterou poskytují spolu se svými geny. Takže to, že pyl je na jaře vzácný, znamená zároveň spoustu hladových samiček dychtivých páření, aby se mohly naobědvat, a skoro žádné samečky, kteří jedli dost na to, aby byli schopní „oběd“ připravit. Když pak za těchto okolností tře sameček o sebe svými pahýlovitými křídly, aby oznámil, že připravil jídlo, přiskáče hned několik samiček, které zápasí o právo se spářit. Jakmile je však pylu hojnost, zdrženlivost samiček se opět navrací. Lépe nakrmené samičky už takovou chuť na páření nemají, i když je více samečků, kteří jsou schopni přidat se k námluvám.
To však nic není, protože u některých druhů je problém nedostatku samečků vleklý. U afrického motýla druhu Aracea encedon je tento deficit kritický. Na některých místech tvoří devadesát procent motýlů samičky. A proč? Jsou infikováni hroznou chorobou Wolbachia. Wolbachia je bakterie, která se často vyskytuje u hmyzu; je jako netvor, který dokáže měnit podobu a má na různé hostitele odlišné účinky. U těchto motýlů je králem Herodesem, který zabíjí malé samečky brzy ještě v době jejich embryonálního vývoje. Tam, kde je Wolbachia hojná, jsou samečci vzácní, samičky se shromažďují a v zoufalých pokusech nalézt partnera pronásledují každého motýla.
Obvykle to však naštěstí tak zhoubné není. U druhů, kde samečci pomáhají pečovat o potomky, se nemůže určitý sameček starat o všechna vajíčka ani mláďata, která dokáže jedna samička vyprodukovat. Každá samička by pak měla teoreticky k dispozici několik samečků. To však způsobuje jejich nedostatek – a souboje. Vezmi si třeba ropušku vejconosnou,stvoření s olivově zelenými a oranžovými skvrnami, které žije v roklích na středomořském ostrově Mallorca. Samečci na skrytých místech ve skalách navečer „teskně zpívají“ své milostné písně. Samičky připravené klást vajíčka odpovědí jednomu ze „zpěváků“ a pak skákají kolem jeho úkrytu, aby se s ním seznámily. Pokud se jim líbí, praští ho přes čumák – což u ropušek znamená „Pojď na to, zlato.“. Nato ji sameček uchopí zezadu. Samička v odpověď dupá na místě a on jí začne špičkami nohou ťukat na genitálie. Při tom setrvají – s krátkými přestávkami – několik hodin, ačkoli mazlení může pokračovat celou noc. Nakonec samička přejde do křečí, při nichž uvolňuje vajíčka, která jsou spojena tenkým rosolovitým vláknem – něco jako laciné umělé perly. Jakmile se vajíčka objeví, sameček obejme samičku předními končetinami kolem krku, uvolní sperma a začne stříhat nohama jako šílený gymnasta. Smysl této taškařiny se brzy ozřejmí: navíjí totiž řetězec vajíček na zadní končetiny, kde zůstanou, dokud se z nich nevylíhnou pulci.
A kvůli tomu začínají boje. Má-li sameček jednou řetěz vajíček, není k mání až do té doby, kdy shodí tato uzrálá vajíčka do jezírka. To může trvat od devatenácti dnů až do dvou měsíců – jak dlouho to přesně trvá, záleží na počasí, protože vajíčka se při nízkých teplotách vyvíjejí pomaleji. Samičky však mohou vyprodukovat dávku vajíček zhruba každé tři týdny a musejí tedy nalézt samečka, který se o ně postará; jestliže se jim to nepodaří, celou dávku potratí. Použitelní samečci jsou tedy žádaným zbožím a samičky se nestydí pokusit se ukrást samečka jiné samičce. Pak samička se svou konkurentkou zápasí nebo častěji vpadne mezi dvořící se pár a obejme samečka zezadu, takže on nemůže pořádně kmitat nožičkami – doufá, že její sokyni omrzí jeho mizerné stepování.
Takováto kombinace – samečci se starají o mladé a každá samička chce samečků více – vede často ke rvačkám. Podezřívám samičky nosatky vačnaté, že právě proto jsou bojovné. Tyto zelené žabky se špičatým nosem, které přebývají v chilských lesích v lesním humusu ze spadaného listí, mají záhadný milostný život. Známe však pár hlavních faktů. Samičky kladou třicet až čtyřicet vajíček. Jakmile jsou vajíčka oplodněná, sedí na vlhké zemi asi tři týdny, kdy cukavé pohyby vyvíjejících se embryí podněcují v samečcích rodičovskou péči. Forma rodičovské péče je zvláštní, možná ojedinělá: samečci vajíčka polykají a pulci se líhnou v samčích ozvučných vacích. Asi po dvaapadesáti dnech taťka otevře tlamu a – abrakadabra, malé žabičky vyskákají ven. Když má sameček ozvučné vaky napěchované pulci, nemůže samozřejmě „zpívat“, aby přilákal více partnerek, takže péče o vajíčka je velký závazek. Na rozdíl od ryby parmovce, jehož samečkům se líhne potěr v tlamě, sameček nosatky vačnaté své potomky nepožírá, jestliže spatří samičku přitažlivější, než byla jeho původní. Jelikož však sameček zvládne asi jen patnáct pulců, samička potřebuje dva až tři samečky na jednu sadu vajíček. Každý sameček, který „sedí na vejcích“, navíc více než sedm týdnů „nefunguje“. V takovém systému musí být boj o použitelné samečky obrovský.
Dokonce i když jsou nezadaných samečků davy, samičky se přesto perou a hašteří, jsou-li někteří z nich lepšími partiemi. Je to zase ta stará písnička: každý si chce vzít dědice s majetkem, nikdo nechce uhrovitého chudáka v koutě. Právě tohle funguje u tvých samiček, Jerome. Všechny líčí na ty nejmenší a nejtlustší samečky a žádná nechce velké a vytáhlé čahouny. Pokud se začnou samičky prát, kdykoli se přiblížíš, musíš být úchvatně kulaťoučký. Proč je kvůli malým a tlustým takový poprask? U slípek zelenonohých sedí na vajíčkách především samečci. Možná se to nezdá, ale je to namáhavé, a tak v průběhu rozmnožovacího období samečci chřadnou. Ti tlustší mohou udržet vajíčka déle teplá a samičky, jež mají tlusťochy, mohou naklást více sad vajíček než samičky s hubenějšími partnery. Kvůli takovémuto rozdílu stojí za to bojovat, a zajistit si tak tlustého partnera. A proč malého? Malí samečci snáze přibírají. U slípek zelenonohých frčí prostě krátcí a zavalití.

***
Úryvek z knihy:
Judsonová Olivia: Sexuální poradna Dr. Tatiany pro všechna živá stvoření.Úplný průvodce evoluční biologií sexu, Dokořán + Argo, Praha, 2003
http://www.dokoran.cz/book.php?id=31

První část úryvků
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/9F9E49B82073AA1EC1256DDC004B60C5

Třetí část úryvků
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/5041639B6B9B457BC1256DDC004C0B8C

autor