Milá doktorko Tatiano,
jsem hrobařík. Seznámil jsem se se svou ženou, když jsme společně pracovali na pohřbu deňky (severoamerický drobný pestrý hlodavec podobný veverce – pozn. překl). Byla to láska na první pohled a po divokém milostném dobrodružství jsem si myslel, že jsem se dostal do ráje. Teď je z ní však hrozná semetrika, která mě neustále sekýruje. Nemám chvíli klidu, a kdykoli se pokouším odpočívat na hlavě, kousne mě nebo mě povalí. Čím jsem si to zasloužil? Jak se jí mohu zbavit?
Hrobařík z Ontaria, který nesnáší potíže a hádky
Jsi si jist, že se nesnažíš o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Víš stejně dobře jako já, že když sameček hrobaříka stojí na hlavě, vystavuje špičku zadečku a vypouští sexy pachy, které se linou vzduchem. Mám podezření, že když takhle stáváš na hlavě, nechceš vychladnout, ale snažíš se přilákat milenku. Je to jen tip, ale proto možná „manželku“ tvé chování rozčiluje.
Podívej se na to jejíma očima. Vy dva jste se určitě dřeli několik hodin, než jste tu deňku pohřbili. Deňky jsou více než dvěstěkrát těžší než hrobaříci. Pokud jste měli štěstí, tělo leželo na měkké půdě, takže stačilo, abyste zpod něj vykopali zeminu. Jestliže však půda byla tvrdá, bývali byste museli mrtvolu přesunout na měkkou půdu, možná až o neuvěřitelných několik metrů. Když bylo konečně tělo pohřbeno a mimo dosah mravenců a masařek, museli jste odstranit srst a uhníst samotné maso do koule, aby bylo připravené jako potrava, až se vaši potomci vylíhnou a připlazí se na mršinu. Ty mají ale štěstí! Nic tě tak nevytrhne ze spaní jako vyvržená, rozkládající se deňka! Jen si to představ: larvy sedí na mršině, natahují se a otevírají tlamy jako ptáčata, když jim ty a nebo tvoje samička cvrlikáte a skláníte se nad nimi, abyste je nakrmili. Hřeje to u srdce, když si pomyslíš, že se tyto vrtošivé larvy, které se nyní ani v nejmenším nepodobají svým nádherným rodičům, budou jednoho dne honosit zářivě černými krovkami s červenými okraji, přesně jako máte vy.
Teď však ty se svým postáváním na hlavě tuto dokonale šťastnou scénu ohrožuješ. Milenka by se ti ohromě hodila – měl bys více potomků, kdybys dokázal přilákat na mršinu druhou samičku. Pro tvou stávající by to však byla katastrofa. Spolu s další samičkou a jejími fakany by bylo pro tvou „ženu“ těžší vychovávat ty své. Nejen proto, že by se obě rodiny musely podělit o maso z deňky, ale i proto, že by možná nebylo dost pro všechny. Jde spíš o to, že by tvá „milenka“ pravděpodobně zabila (a pak sežrala) některé z potomků tvé „ženy“. (Na rovinu. I kdyby tvá „žena“ „milenčiny“ potomky nesežrala, byl by to svět, kde hrobařík žere hrobaříka.)
Samičky mnoha druhů tratí na tom, pokud má jejich partner další „milenku“. Ta někdy jedná jako hrobařík a zabije jejich potomky. Jak u vrabce domácího, tak rákosníka velkého pomohou samečci se dvěma partnerkami například pouze té, jejíž vajíčka se vylíhnou dříve. Aby si tedy fikaná „milenka“ zajistila samečkovu pomoc, rozbije všechna vajíčka „manželky“. Vždycky to však není tak kruté. Samička je často poražena prostě proto, že jí flirtující sameček naloží více práce, než může zvládnout, a ona tak není schopna se o tolik potomků postarat. Nebo může prohrát, protože spratci samečkovy druhé známosti vezmou potravu nebo jiné cenné zásoby jejím vlastním potomkům. Ať už je důvod jakýkoli, samičky mnoha druhů se o své samečky nerady dělí – a podnikají určité kroky, aby tomu zabránily.
Jak jsi již objevil, jedním způsobem, jak zajistit, aby sameček neměl čas na neplechy, je hubovat, honit a sekýrovat ho. Samička lejska černohlavého, která přistihne svého samečka, jak zpívá, zatímco má pracovat, neprojevuje svou nelibost zrovna jemně; přeruší ho a donutí, aby sklapnul. Je to důvěrně známá situace: sameček lejska černohlavého, který se snaží okouzlit nějakou flundru, se urychleně klidí, když spatří, jak se na něj snáší jeho rozzlobená „ženuška“.
Nejsou-li si některé samičky jisté svou pozicí, pak – spíše než aby zuřily – zahájí ofenzivu šarmem. Samičky špačka obecného jsou například něžné a ustavičně žebrají o páření, všimnou-li si, že se jejich partner dvoří jiným. Ať už však samičky své partnery zasypou polibky nebo po nich hází cihly, jejich postoj vůči těm, které podezřívají z toho, že jim svádí „manžely“, je tentýž: nepřátelství. Samičky pilicha, severoamerického dravého ptáka, zastrašují a napadají své potencionální sokyně, které nesou kořist. Samičky sýkory modřinky se na své soupeřky snášejí střemhlav a někdy je srazí ze vzduchu na zem. Samička špačka je ochotná se se svým samcem pářit, kdykoli připadne na nějakou sokyni, která se potlouká kolem, a tu pak pronásleduje a úmyslně před ní nápadně „zpívá“, aby té kurvičce dala najevo, co a jak. Když nalezne svého partnera, jak se předvádí v jiném pěkném hnízdě, může se uchýlit k tomu, že ho nacpe slámou, peřím a jiným materiálem, aby vypadalo jako obydlené, i když má své vlastní hnízdo. Sameček špačka často končí tak, že zažene svou samičku zpět do jejího hnízda, aby mu neodrazovala potencionální milenky.
Není na tom však tak špatně jako pan Lamporlogus ocellatus. Tato ryba žije v Tanganice, jednom z velkých jezer rovníkové Afriky. Sameček vlastní teritorium a podobně jako u mnoha ptáků jsou klíčovým rysem jeho teritoria hnízdiště, která může nabídnout – v tomto případě prázdné hlemýždí ulity. Asi byste to neřekli, ale o použité hlemýždí ulity je divoký boj, protože pro mnohé tvory představují praktické obydlí. Raci poustevníčci jsou známí svou závislostí na tom, zda naleznou použitou hlemýždí ulitu: místo toho, aby si postupně jak rostou vyvinuli vlastní schránku, raději se stěhují z jedné prázdné hlemýždí schránky do druhé. Přitom není vždy snadné nalézt schránku správné velikosti, přesto však je mnoho raků poustevníčků vybíravých, takže se namačkají do příliš malých schránek, než aby nosili děravou schránku správné velikosti. A jako ukázka toho, jak důležité pro místní společenstvo mohou být použité hlemýždí ulity, mohou sloužit někteří polypovci – jednoduchá zvířata příbuzná medúzám, korálům a mořským sasankám. Ti se raději usidlují na schránkách obydlených raky poustevníčky. Jak to dokáží určit? Raci poustevníčci cupitají rychleji než původní majitelé schránek a mláďata polypovců jejich pohyb přitahuje. Je to oboustranně výhodné. Polypovci mají silný jed, který odradí každého, kdo by měl na sendvič s rakem poustevníčkem chuť. Z téhož důvodu „sklízejí“ někteří raci poustevníčci mořské sasanky a strkají si je do svých schránek. Na oplátku dostává polypovec (nebo sasanka) zbytky potravy a je chráněn před vlastními predátory, které rak horlivě odráží.
V jezeře Tanganika chce získat hlemýždí ulity „z druhé ruky“ alespoň patnáct druhů ryb, aby do nich mohly naklást vajíčka. Jelikož samečci většiny druhů nemají dost sil, aby schránkami pohnuli aspoň o píď, musejí se spokojit s čímkoli, co naleznou v blízkém okolí. Samečci druhu Lamprologus callipterus však dorůstají až jedenácti centimetrů a mohou schránky snadno odnést ve své tlamě zpět na vlastní teritorium. (Tento druh možná drží rekord v tom, jak moc samečci samičky převyšují: samičky jsou více než o polovinu menší a čtrnáctkrát lehčí. Nemohou více vyrůst, neboť se musejí vejít do schránek.) Největší samečci pak tyto schránky, do nichž samičky následně nakladou jikry, hromadí. Jako obvykle jim nezáleží na tom, odkud schránky pocházejí, a často si je navzájem kradou. A tak snad ani není překvapením, že sameček menšího druhu Lamprologus ocellatus, který dokáže schránkou pohnout jen tak, že ji tlačí, „zakope“ všechny schránky na svém území. Poté plave kolem a dává dobrý pozor, zatímco čeká, až připlavou samičky.
Pokud se samička na chvíli zastaví a padnou si navzájem do oka, sameček vykope schránku a samička v ní přebývá, dokud není připravená naklást jikry. (Jestliže se jí nepodaří naklást jikry do několika dnů, sameček ji ze schránky vyhodí – snad aby si nemyslela, že to je útulek pro bezdomovce.) Pokud se jí to podaří, naklade vajíčka do schránky a přilepí je dovnitř, kde je sameček oplodní. Samička zůstává ve schránce a vajíčka ovívá, aby byla provzdušněná a zůstala čistá. Když se pak potomci vylíhnou, žije spolu s nimi ve schránce, dokud nejsou dostatečně velcí na to, aby vyrazili do světa.
Samičky Lamprologus ocellatus se vzájemně nenávidí. Ta, která se do hnízda nastěhuje jako první, má právo na samotu, takže pak všechny samičky, které se objeví, bude pronásledovat nebo jinak terorizovat. Pokud se i přesto druhá samička rozhodne na tomto teritoriu usadit, bude muset bydlet ve schránce vzdálené od schránky její sokyně – a i přesto bude vystavena ustavičnému obtěžování. Sameček pak bude tím, kdo bude tišit propukající souboje a zahánět agresorku zpět do její schránky; jelikož se dvě samičky napadají několikrát za hodinu, zabere mu mírový proces spoustu času. Je to však nutné. Bez dozoru by samičky v bojích pokračovaly dále, dokud by se jedna z nich neodstěhovala. Takže, pánové, jestliže uvažujete o tom, že budete dovádět s více než jednou dívkou, vzpomeňte si na čínský symbol míru, jímž je jediná žena pod střechou.
Samičky nemají zvláštní zbraně a zřídkakdy bojují o samečka na život a na smrt – pistole za rozbřesku nejsou prostě jejich stylem. Neměli byste se však mylně domnívat, že o samečky nebojují vůbec. Samičky budou bojovat:
1. Ze zoufalství – kdykoli není dost samečků. Jejich nedostatek může mít několik důvodů, ale nejpravděpodobnější je u druhů, kde péče o potomky stojí mnoho času a většinu (nebo všechnu) jí zastanou právě samečci.
2. Z touhy – kdykoli někteří samečci očividně převyšují jiné, to jest když samičky, které se pářily s nejlepšími samečky, mají více potomků než ty, které mají na krku ňoumy.
3. Z panovačnosti – u druhů, kde samečci a samičky tvoří páry, zacházejí samičky dost daleko, aby zabránily svým partnerům najít si jinou. Aby zůstaly tou jedinou, napadají samičky potencionální sokyně – a navíc trápí nebo pronásledují samečky, kteří pochybili.
Takže uslyšíte-li, že mezi nimi existuje úžasné a harmonické sesterství, nejspíš posloucháte propagandu. U většiny druhů neplatí „všechny za jednu, jedna za všechny“, ale „každá holka sama za sebe“.
***
Úryvek z knihy:
Judsonová Olivia: Sexuální poradna Dr. Tatiany pro všechna živá stvoření.Úplný průvodce evoluční biologií sexu, Dokořán + Argo, Praha, 2003
http://www.dokoran.cz/book.php?id=31
První část úryvků
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/9F9E49B82073AA1EC1256DDC004B60C5
Druhá část úryvků
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/05767501958EF447C1256DDC004BC74F
