Student World

"V budoucnu se náš obor nebude nazývat ‚evoluční psychologie‘. Bude se mu říkat prostě ‚psychologie‘." Citátem z pera Ledy Cosmidesové lze dobře uvést aspirace, které má celý obor – postavit psychologii na solidnější vědecké základy a sadu testovatelných hypotéz, podobně jako pracují přírodní vědy. Populárním úvodem do evoluční psychologie je pak stejnojmenná kniha, kterou právě vydalo nakladatelství Portál.

Publikace vychází v comicsové řadě Portálu, i přes hojnost obrázků se však jedná spíše o vážné čtení než o sbírku záměrně provokativních střípků, výroků a útržkovitých komentářů, které charakterizovaly dosud v této edici vyšlé životopisy Junga a Nietzscheho. Ne snad, že vy v knize scházel humor (mimochodem dosti ironický až černý), ale přece jen není tím hlavním.
S trochou zjednodušení můžeme říci, že evoluční psychologie tvrdí právě to, co se praví v závěru knihy: "Tradiční model společenských věd je mrtvý. Na jeho místo by měl nastoupit model darwinovský." Darwinovským modelem je přitom míněn např. důraz na genetiku a studium selekčních mechanismů, protože pod pojmem darwinismus se v knize rozumí především neodarwinistická syntéza a teorie sobeckých genů.
Lidský mozek a moduly lidského chování jsou pak v evoluční psychologii chápány především jako soustava mechanismů-adaptací, která zajišťovala lepší přežití svých nositelů. Geny, které kódovaly méně výhodné moduly chování, z genofondu postupně vypadly. Protože výhodnost určitého znaku je vázána na konkrétní prostředí, zbývá dodat, že ona "selekce znaků" probíhala v průběhu dosti dlouhé biologické evoluce člověka – posledních 10 000 let (zhruba od začátku neolitu) není tedy z hlediska vývoje příliš relevantní a na našem genomu nestihlo zanechat příliš stop. Jsme, řečeno s trochou nadsázky, stále optimálně adaptováni pro život lovců mamutů. Preferujeme tedy např. tučnou stravu, nepřítomnost větších majetkových rozdílů a skupiny o určité maximální velikosti.

Evoluční psychologie si všímá především obecných jevů, které procházejí napříč jednotlivými kulturami. Ukazuje, že řada prvků a vzorců chování je ve skutečnosti ve všech lidských společenstvech stejná, nebo alespoň převoditelná na obdobný základ, a není kulturně příliš závislá (do určité míry např. i takové zdánlivě zcela subjektivní věci, jako jsou preferované ideály krásy apod.). Vzorce chování prostě odrážejí evoluční výhodnost – jak získat potravu, zachránit se před predátory, nalézt nejvhodnějšího partnera a zajistit kopírování vlastních genů…
Evoluční psychologie ovšem není genetickým determinismem. Samozřejmě platí, že geny nekódují přímo nějaké chování, ale zajišťují pouze syntézu proteinů – teprve výsledkem přítomnosti určité bílkoviny jsou pak další vlastnosti (barva vlasů, očí, ale i inteligence – výše inteligence v dospělém věku závisí téměř úplně na genetických faktorech). Lidské chování je přitom značně pružné, tato pružnost však není nekonečná. Evoluční psychologie by ráda ukazovala právě tyto meze – jak praví do extrému dohnaný výrok v comicsové bublině, "i když dáme lidem křídla z umělé hmoty, pořád ještě nebudou moci létat."

Na závěr: autoři knihy se snaží ukázat, že evoluční psychologie je na rozdíl od řady dalších psychologických směrů prostě objektivní vědou a jako taková nevyznává žádná hodnotová měřítka o tom, jak by něco "mělo být". Prostě popisuje, "jak to je." Tvrzení, že co je přirozené, je správné, zde získává označení "naturalistický blud". Existence fakt a hodnotové soudy představují výroky naprosto odlišné povahy.
Z toho důvodu ani evoluční psychologie nesouvisí s nějakým politickým směrem, neobhajuje ani nehaní určité sociální uspořádání apod. Pouze se snaží ukázat, že stejně jako je výsledkem dlouhotrvající evoluce (mutací, přírodního výběru apod.) naše oko či ruka, platí totéž i pro lidskou psychiku.

Recenzovaná kniha je samozřejmě populárním úvodem a jako taková se nevyhne jisté zkratkovitosti a "kuchařkovitosti", přesto ji však lze jednoznačně doporučit – přinejmenším těm, kterým je model přírodních věd blízký a zajímá je, nakolik lze toto paradigma uplatnit třeba právě v psychologii. Samozřejmě, že pravidelní čtenáři knih a polemik Wilsona, Dawkinse či Goulda zde zase tolik nového nenajdou – evoluční psychologie je, jak už ukazuje název, vlastně podmnožinou evoluční biologie. Ale čtení je to i tak příjemné…

(Dylan Evans, Oscar Zarate: Evoluční psychologie, Portál, Praha, 2002, http://www.portal.cz)

autor Pavel Houser