Otázka, co je dáno geneticky a co vlivy prostředí, je samozřejmě věčná. Následující článek se pokusí jednak o určitou "redefinici" pojmů, současně půjde o pohled výrazně genocentrický.
Prvním omylem je stavět problém do roviny geny versus svobodná vůle. Determinismus totiž může být jak genetický, tak sociální. Je vcelku lhostejné, zda je člověk do své současné podoby (např. sklony ke zločinu) "dotlačen" svými rodiči díky genům nebo díky výchově – obě pojetí jsou deterministická analogicky a vlastně jej odpovědnosti (morální, nikoliv právní) zbavují.
Druhým nedorozuměním je ztotožňovat rovinu geny-prostředí a biologické-sociální. Podmínky panující v těle ženy během těhotenství mají obrovský vliv. Na jednu stranu jde o záležitost prostředí (není rozhodně jinak zakódována v genech dítěte), na druhou stranu se však jedná o vliv biologický/biochemický.
Dalším problémem je samotná definice sociálního prostředí. Pokusy, vycházející především ze sledování různě adoptovaných dětí, ukazují, že vliv adoptivních rodičů na dítě v dospělém věku je téměř nulový. Mnohem větší význam má prostředí sdílené během dětství se stejně starými vrstevníky.
Rodiče mají obvykle na děti vliv v dětství, pak se však tyto stávají "tím, čím jsou". Inteligence adoptovaných dětí dokonce např. téměř nezávisí na inteligenci adoptivních rodičů, ale na inteligenci rodičů biologických. Samozřejmě platí, že křivku nárůstu (IQ, vzdělání apod.) ovlivnit lze, s pozdějším věkem se však děti opět blíží své jakoby "přednastavené" hodnotě. Každopádně pro nás existují výrazné limity shora, způsobit nedosažení potenciálních možností samozřejmě výchova dokáže, překročení naproti tomu téměř vůbec.
Totéž bohužel platí pro sklony ke zločinnosti. Výzkumy ukázaly, že adoptované děti trestaných osob (vychovávané ve "slušných" rodinách) se opět často dostávají na scestí – samozřejmě v porovnání s jinými kontrolními skupinami.
Obecně: Není pravda, že psychické vlastnosti člověka nevykazují podstatnou genetickou závislost. Byť se toto dogma snaží zastávat některé směry psychologie a sociální antropologie (Meadová) či dokonce i biologie (Gould, Lewontin), s pokrokem genetiky a kognitivní vědy je tento pohled čím dál méně udržitelný (respektive se tento přístup na rozdíl od kognitivního či genocentrického ukazuje jako neplodný, "není na něm jak dál stavět").
(Zdroj: Matt Ridley: Genom, Portál, Praha, 2001, http://www.portal.cz)
Poznámka: Dokonce jsem četl (pramen: "už jsme zapomněl kde" :-)), že lidé mají jaksi přednastavenou i míru osobní spokojenosti/štěstí. V dospělosti tato opět není příliš závislá na tom, zda dotyčný/á měl/a šťastné dětství. Hranice má opět charakter spíše maxima, prostředí v dospělosti ji samozřejmě může snížit. Neplatí ale psychoanalytická teze, že by nás dětská traumata sama o sobě pronásledovala v dalším životě.
