Pokud vrhnete kámen šikmo vzhůru, jeho dopad bude v prostředí atmosféry popisován složitými diferenciálními rovnicemi. K tomu, abyste místo dopadu odhadli, však žádné rovnice řešit nemusíte. Dokonce si ani nemusíte být vědomi sami sebe. K čemu je potom subjektivní vědomí? Tato otázka samozřejmě zasahuje přímo do oblasti filosofie a psychologie, zkusme se však nad ní zamyslet z hlediska evoluční biologie. Subjektivní vědomí by nám mělo přinášet nějakou výhodu.
Existuje celá řada teorií zabývajících se evolucí lidské inteligence. Inteligence a složitost mozku ovšem sama o sobě ještě nemusí souviset s individuálním vědomím. Například počítač může mít sebevětší výpočetní schopnost a přesto nebude vědomím obdařen. Evoluce mohla tedy vytvořit systémy chytré a účelně reagující (a takové jsou vlastně všechny organismy), přesto však postrádající cokoliv na způsob individuální psychologie.
Určitý náznak odpovědi podává Matt Ridley ve své Červené královně. Největší konkurencí člověka (či příslušníka jiného živočišného druhu) je podle něj zase sám člověk. Vědomí a řeč tedy vznikly proto, abychom mohli druhými účelněji manipulovat, nejde o nástroj komunikace, ale vnitrodruhového boje. Richard Dawkins v Sobeckém genu zase soudí, že vědomí je zde od toho, abychom se mohli dobře vcítit do způsobu uvažování druhých. Sebe-vědomí je tedy až důsledkem potřeby znát detailně vědomí někoho jiného, čímsi na způsob trenažéru.
Samozřejmě existují i opačné výklady, podle kterých evoluce lidského mozku probíhala spíše pod vlivem vnějšího prostředí. I tato koncepce má jistě něco do sebe, protože to bylo právě vnější prostředí, které odlišovalo lidi a šimpanzů ve chvíli, kdy je evoluce rozdělila (předpokládá se, že oproti pralesním lidoopům obývali naši první předkové spíše východoafrické savany). V proměnlivém prostředí savan prostě existoval vyšší selekční tlak na zvyšování inteligence než v pralese.
František Koukolík pak v knize Machiaveliánská inteligence (Makropulos, Praha, 1999) tvrdí, že vědomí vzniká nejen za účelem manipulace a přesvědčování, ale přímo v souvislosti s klamem a lží. Ostatní příslušníci druhu mají na jisté úrovni mozek, kterým se do nás mohou vcítit a předvídat naše chování, my tedy máme protizbraň – dokážeme vydávat matoucí signály. Nejjednodušší je, pokud budeme druhé mást tak, že budeme do svého chování prostě občas vkládat zcela náhodné prvky. Druhou možností je pak záměrný klam.
Nejde přitom pouze o klasické biologické mimikry, kdy se např. chameleon vydává za větev či nejedovatý had za jedovatého. Poněkud blíže k našemu případu má už chování ptáka, který blízko hnízda předstírá zlomené křídlo a snaží se odlákat kolem brousící lišku. Zdá se, že šimpanzi jsou přitom již schopni předstírat, klamat a lhát prakticky na lidské úrovni. Tak například, pokud šimpanz najde větší množství potravy, přemístí se často na jiné, dosti vzdálené místo, kam přiláká určitým signálem ostatní členy tlupy. Nikdo jiný už potom zdroj pravděpodobně neobjeví.
František Koukolík však dodává ještě jednu zajímavou psychologickou finesu – u člověka se totiž kromě jiného vyvinula schopnost klamat sám sebe. Dobře víme, že sebeklam například v podobě pozitivní iluze má zřejmě svůj význam, protože existuje všude kolem nás. Většina lidí je třeba o sobě přesvědčena, že jsou nadprůměrně inteligentní (logicky však většina nadprůměrná být nemůže).
Gamon a Bragdon ve své knize Mozek a jak ho cvičit uvádějí, že realistický přístup ke světu vede dokonce často k depresím a neurózám. Kromě přesvědčení o vlastní kvalitě/výlučnosti je dalším důležitým sebeklamem iluze o možnosti kontroly nad budoucími událostmi – i proto mají lidé slabot pro různé amulety, šťastná či nešťastná čísla či věří na dny vhodné pro určité činnosti.
