Student World

Kromě teologie bychom mohli při popisu nové knihy Roberta Wrighta stejně dobře hovořit i o teleologii (tj. o směru, cíli a smyslu, v tomto případě ve vztahu k evoluci). Jedná se stále o neodarwinismus, nicméně v úplně jiné interpretaci, než jakou představuje třeba Dawkinsův Slepý hodinář. Autor vysoce hodnotí náboženství a odvolává se přímo na jezuitského evolucionistu Teilharda de Chardin. Evoluce má podle něj jasný cíl.

Wright vychází především z koncepce her s nenulovým součtem (anglický originál se jmenuje Nonzero). Čím je jich více, tím mohou vznikat komplexnější struktury, má smysl hovořit o etice apod. Existence her s nenulovým součtem je potenciálně "vložena" do struktury našeho vesmíru – něčím/někým, co můžeme nazvat bůh, byť tím přímo nemyslíme nic ve smyslu moderních monoteistických systémů.
Evoluce vede nutně ke hrám se stále výraznějším nenulovým součtem a díky tomu dochází ke vzniku komplexních struktur. Přírodní výběr "odměňuje" entity, které jsou oproti svému okolí schopné lepšího zpracování informací. Tím se zase dostáváme ke koncepci světa či živého organismu jako počítače (o tom jsme na Science Worldu psali již několikrát).
Onen "bůh" je však nejen počátkem evoluce, tím, kdo hry s nenulovým součtem naprogramoval, ale i jejím cílem (bodem omega, abychom opět použili Teilharda). Evoluce je k němu tažená, např. v našem případě povede procesem globalizace ke vzniku celoplanetární inteligentní noosféry, obrovského superpočítače, jehož částmi budou jednotlivé lidské bytosti.
Museli jsme tím inteligentním druhem být zrovna my? Wright odpovídá, že pravděpodobnost vaší výhry ve sportce (či jiné hazardní hře) je samozřejmě velmi malá. Nicméně je téměř jisté, že někdo vyhraje. Autor přitom polemizuje s Gouldem a tvrdí, že vývoj k inteligentním tvorům je prakticky jistý, došlo by k němu, i kdyby předkové člověka v minulosti vymřeli.

Co se týče hodnocení knihy, názor jednotlivých čtenářů se zřejmě bude výrazně lišit. Do jisté míry se nejedná o vědeckou literaturu, ale o náboženské vyznání trochu připomínající osvícenský deismus. Představa, kterou Wright popisuje, je podle mého názoru nicméně vnitřně konzistentní. Jedná se tedy o další možnou interpretaci neodarwinismu, v lecčems podobnou a v lecčems odlišnou od té dawkinsovské.

Osobně mi na knize byl sympatický nesouhlas s kulturním relativismem (který se od časů Boase a Meadové rozmohl v současné antropologii a proti němuž ostře vystupuje např. i Ridley v knize Genom). Wright hlásá přesvědčení, že veškeré lidské kultury se přece jen vyvíjejí – různým tempem – nějakým směrem. Můžeme je tedy porovnávat podle toho, kde se na pomyslné ose nacházejí. Můžeme je racionálně popsat a jejich úroveň kvantifikovat, nejsou něčím nepochopitelným a zásadně odlišným.
Wright tedy není jen evolucionistou biologickým, ale také kulturním. Na lidské dějiny se ve své knize zaměřuje více než na předcházející evoluci biologickou. Podobně jako u Jareda Diamonda, i zde se jedná o velmi zajímavý úhel pohledu – v obou případech je totiž lidská historie vyprávěna biologem (respektive, Wright je spíše novinářem specializujícím se na biologii). Publikace proto k popisu dějin používá jiné (a snad podstatnější) ukazatele než klasické učebnice dějepisu.

K jednotlivým kapitolám knihy se na Science Worldu ještě několikrát vrátíme, tuto minirecenzi berte spíše jako první upozornění na zajímavý titul.

Zdroj: Robert Wright: Víc než nic, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002

Jak upozornil Jan Kapoun, na Science Worldu recenzovaná Wrightova kniha "Víc než nic" má svou vlastní webovou stránku http://www.nonzero.org (anglicky).

autor Pavel Houser